Pikantní na tomto smutném příběhu je, že na komunistické zlovůli vůči „kulakovi“ z malé vesnice Mičovice na Prachaticku se tehdy podílel také mladičký 22letý agronom, čerstvý absolvent vysoké školy zemědělské, a komunistický kádr František Pitra. Tentýž Pitra, jenž byl v roce 1990 posledním předsedou vlády České socialistické republiky a jehož prezident Gustav Husák zmiňoval jako svého možného nástupce na postu generálního tajemníka komunistické strany.

V oficiálním Pitrově životopisu se o jeho podílu na perzekuci rodiny sedláka Jana Broma samozřejmě nedočtete – jen to, že v období let 1955–1958 působil coby agronom na Prachaticku a že od roku 1958 pracoval v aparátu Krajského výboru KSČ v Českých Budějovicích. A pak jen stoupal na stranickém žebříčku, až se v prosinci 1977 stal součástí vrcholné tuzemské komunistické elity, členem ústředního výboru KSČ.

Jak také probíhala kolektivizace zemědělství

Podle zachovaných archivních dokumentů byl Pitra, jako agronom na Okresním národním výboru Prachatice, jedním z osmi komunistických funkcionářů, kteří se na Silvestra roku 1955 zúčastnili aktu nezákonného vyvlastnění, resp. toho, že „JZD Mičovice převzalo „do bezplatného užívání statek Jana Broma“.

Přesněji řečeno – sedlák Jan Brom a jeho rodina sice zcela formálně zůstali majiteli statku, ale tento svůj majetek nesměli jakkoliv užívat a navíc se museli odstěhovat (také sedlákovi rodiče, kteří tím přišli o výminek ve svém statku) do jiného okresu, mimo tehdejší prachatický okres. To bylo vyvrcholení nátlaku na sedláka Broma a jeho rodinu v době násilné kolektivizace a současně i trest za to, že nátlaku odolal.

Rozhodla o tom v říjnu 1955 rada Místního národního výboru v Mičovicích podle „směrnic ministerstva zemědělství“ a na základě zákona č.55/1947 o pomoci rolníkům při uskutečňování zemědělského výrobního plánu. Za povšimnutí stojí, že se tak stalo pouhý týden předtím, než byl dne 26. 10. 1955 uvedený zákon bez náhrady zrušen.

Na statku zůstali jen členové rodiny

V odůvodnění komunističtí funkcionáři uvedli, že „vlastník nezajišťuje řádné obdělávání půdy, jelikož na usedlosti není dostatek pracovních sil. Z toho důvodu dochází chronicky rok od roku k snižování úrodnosti půdy, tím k neplnění v rostlinné výrobě, z toho k zaostávání k výrobě živočišné, což má za následek neplnění státních dodávek“.

„Než komunisti zakázali zaměstnávat čeledíny a děvečky, bylo na statku dostatek lidí, kteří se dokázali postarat o 26 hektarů půdy, koně, krávy a slepice. Po zákazu ale ze statku všichni odešli a na všechny práce zůstali jen členové rodiny – maminka, tatínek, jeho sestra a staří rodiče. V kombinaci s tím, jak nereálně vysoké byly komunistickými úřady stanovovány kvóty velkým sedlákům, dá rozum, že se nedaly splnit,“ říká jedna ze tří Bromových dcer, která nyní za pomoci advokáta Lubomíra Müllera usiluje u prachatického soudu o rehabilitaci svých rodičů.

Její otec, Jan Brom, byl s 26 hektary půdy jedním z největších sedláků na Prachaticku. Grunt dostal od svých rodičů rok po válce, když si jako jedenatřicetiletý bral o devět let mladší dceru místního mlynáře Annu. S tou měl tři dcery, přičemž ta nejmladší statek jako dítě nepoznala – narodila se až poté, co se z něj rodina musela vystěhovat, neboť „neplnila důležitý veřejný zájem – zajištění výživy lidu“.

Po válce byl Brom v Mičovicích starostou

Brom byl v Mičovicích v prvních letech po válce předsedou národního výboru (voleb se v roce 1946 účastnilo 129 občanů). A možná právě zde lze hledat příčinu toho, proč tehdejší komunistické úřady na Jana Broma „zaklekly“. Soukromě hospodařící rolník od začátku 50. let odolával státní propagandě a místnímu nátlaku, aby vstoupil do místního jednotného zemědělského družstva. Start mičovického JZD (ale i těch v okolních vesnicích na Prachaticku) totiž provázely nesnáze – nebyly stroje, součástky, chyběly manažerské zkušenosti…

A Brom měl mlátičku, fukar, koně. A ne ledajaké. „Dodnes se dají dohledat v plemenné knize v píseckém hřebčínu,“ doplňuje manžel jedné z Bromovových dcer. Tzv. chalupníci, kteří do doby, než zakládali družstva, pracovali u sedláků, podle něj obvykle neměli žádné pozemky, nebo jen nevelké a kromě pluhu ani žádnou techniku.

Tím, že Brom měl koně a techniku, musel tzv. vypomáhat družstevníkům v okrese. „Úřady mu prostě nařídily, že dne toho a toho musí třeba s koňským potahem odjet do desítky kilometrů vzdáleného JZD. Sám Brom pak neměl kdy starat se o svůj grunt a komunistické úřady jej pak trestaly jako tzv. neplniče,“ dodává.

Za nesplnění hrozila pokuta i vězení

Dokládají to i dobové úřední dokumenty Okresního národního výboru (ONV) v Prachaticích. Například na základě výměru, který Jan Brom dostal v létě roku 1952, byl na základě rozhodnutí ONV „povinen propůjčit na dobu oborání 7 ha brambor potah (stačí 1 koně) s oborávačem brambor v Záhoří“. „Hlaste se u předsedy JZD v Záhoří nejdéle do 8 hod. ranních,“ stojí ve výměru ONV, jenž v opisu dostal Místní národní výbor v Prachaticích a velitelství Národní bezpečnosti v sousedních Lhenicích.

„Nebo se třeba stalo, že si tchána předvolali na úřad do Prachatic ke kárné komisi, která byla od deseti hodin. Předvolání ale od pošťáka obdržel o několik hodin později,“ vybavuje si manžel jedné z Bromovových dcer. A stalo se to podle něj také i s tzv. výměry prachatického ONV: Instrukce, kde má zdarma vypomáhat družstevníkům, dostal Jan Brom třeba o den později, přičemž za nesplnění mu hrozila pokuta nebo dokonce vězení.

Jednu z prvních pokut, kterou sedláku Bromovi udělil Okresní národní výbor v Prachaticích, kterou se advokátovi Müllerovi společně s dcerami podařilo dohledat, byla ze srpna 1951 za to, že nesplněním předepsaných dodávek „ztížil a rušil výživu obyvatelstva“. Vyměřených třicet tisíc korun pokuty dva roky před měnovou reformou nebyly malé peníze.

Pokuty pro kulaka

A rozhodně to neměl být poslední postih sedláka, který společně se čtyřmi dalšími dostal podle dobových dokumentů Místního národního výboru v Mičovicích ze začátku padesátých let minulého století punc tzv. kulaka (pokud byl někdo označen za kulaka, rozuměl se tím nepřátelský a zlovolný, státní zájmy poškozující sedlák, který hospodařil alespoň na 15 hektarech).

Připomeňme, že na začátku 50. let 20. století, tedy několik let po konci druhé světové války a krátce po nástupu komunistického režimu, panovala v Československu hluboká ekonomická krize. Se začátkem roku 1952 dostal Brom další pokutu, tentokrát ve výši 18 tisíc Kč za to, že „porušil veřejné zásobování“. V září téhož roku mu byla vyměřena další pokuta za to, že „nedodržel plánovanou plochu při sadbě brambor“.

„To, že jste neměl dostatek brambor, není výmluva, a také na ni není možné brát zřetel, poněvadž jste si měl jako řádný hospodář bramborové sazenice včas opatřit a nečekat, až jak to dopadne,“ stojí v dokumentu. Pro zasazení do dobového kontextu dodejme, že začátkem 50. let se v tehdejším Československu přemnožila mandelinka bramborová a komunistická propaganda ji začala označovat jako „amerického brouka“.

Stovky rehabilitovaných obětí komunismu

Za své hospodaření v roce 1952 dostal v dubnu následujícího roku Jan Brom další pokutu, tentokrát ve výši deset tisíc korun, protože nedodal 554 kusů vajíček. Advokát Müller ironicky poukazuje na odůvodnění, v němž stojí: „Kdybyste se… byl snažil, zajisté, že byste byl dodávku splnil a mohl se uvarovat trestního řízení.“ „Úvahou, že víc by se musely snažit příslušné slepice, se národní výbor nezabýval,“ konstatuje advokát. Jak na Bromův případ ve své době reagovala době poplatná komunistická média, je zřejmé z článku výše.

Specializací advokáta Lubomíra Müllera je náprava křivd komunistického režimu. On sám během totality skončil na půl roku ve vězení za to, že odmítl nastoupit na – za komunismu povinnou – základní vojenskou službu kvůli tomu, že to nebylo v souladu s jeho vírou. Po revoluci proto vystudoval práva a začal pomáhat dalším tzv. odmítačům. A nejen jim, ale také „pétépákům“ nebo vysídleným sedlákům. Prostě lidem, na nichž se komunistický režim dopustil příkoří či bezpráví…

Dodnes už Müller pomohl rehabilitovat několik stovek obětí komunistické zlovůle. Sedlák Jan Brom z Mičovic na Prachaticku není prvním „kulakem“, o jehož rehabilitaci advokát usiluje. Před čtyřmi lety média informovala např. o kauze Václava Šedivého, jehož rodinu úřady vysídlily z domovského statku v Chroustově u Miletína na Jičínsku, když mu bylo pouhých šest let.

Tisíce vystěhovaných sedláckých rodin

Z Mičovic byly bez soudu vystěhovány a donuceny k tzv. vnitřnímu vyhnanství (mimo původní okres pobytu) dvě „kulacké“ rodiny – kromě Bromů to byla i rodina dalšího velkého místního sedláka Matěje Šímy. Kolik rodin v tehdejším Československu bylo v padesátých letech přesídleno, není dodnes jasné. Podle odhadů mohlo jít o dva až čtyři tisíce sedláckých rodin.

Jedním z nejhorších trestů byly deportace – vystěhování z domova do předepsaného místa – zpravidla v pohraničí. Někteří z „kulaků“ byli zatčeni a odsouzeni, jiní byli popraveni. V Sovětském svazu byla jejich fyzická likvidace jako společenské třídy součástí stalinistické kolektivizace a vyžádala si přes pět milionů obětí.

„Vezměte čtyři kulky, zastřelte nás a ukončete to trápení,“ vybavuje si dodnes nejstarší z dcer statečná maminčina slova, která zazněla před vraty jejich statku při jeho „převzetí do bezplatného užívání“. Byla to hlavně Anna Bromová, kdo dcerám vyprávěla o hrůzách kolektivizace. Podle druhé z dcer Jan Brom vůči rodným Mičovicím a zdejším lidem zahořkl a uzavřel se do sebe. Zda se nyní, po třiceti letech po svém skonu dočká sedlák morální rehabilitace, bude teď záležet i na soudu v Prachaticích.