Je jednou z tisíců, které napadl nový typ koronaviru. Ale jednou z mála, která se rozhodla se svou zkušeností podělit. Prostřednictvím Modré linky, kam se obracejí lidé také s dotazy, jaké to je onemocnět Covid-19, jaký je praktický život a karanténa nakaženého pacienta.
„Jedna mladá žena nám dovolila použít její zkušenost a zveřejnit je, přeje si však zůstat v anonymitě,“ uvedla Hana Regnerová, ředitelka Modré linky, která akreditovaným pracovištěm České asociace pracovníků linek důvěry nebo Asociace poskytovatelů krizové pomoci. „Přišlo nám zajímavé obrátit pozornost od čísel a statistik, které každodenně vidíme ve zpravodajství, na běžný lidský příběh. Na to, co člověka napadá a co může prožívat, když má reálnou zkušenost s Covid-19,“ dodala Regnerová.
Jak se nakazila
Zmiňovaná mladá žena se nakazila už začátkem března – při setkání s přáteli a rodinou. Nebyla tedy ani na lyžařské dovolené v zahraničí. Nakazila se ještě v době, kdy jediné všeobecně přijímané opatření bylo důkladné mytí rukou.
„Dosud nemám tušení, kde anebo od koho se virus vzal. Že jsem pozitivní, jsem se dozvěděla o tři týdny později – na testech jsem byla poté, co se nákaza začala projevovat u ostatních. Příznaky jsem měla jen mírné: Bolest hlavy a ucpané dutiny – tedy takové, které se u koronaviru nikde neuvádí a kvůli nimž člověka nenapadne volat lékaři.“
Samotné testování trvalo jen chvilku. Přijela do odběrového stanu, zůstala sedět v autě, stáhla okénko. „Namísto jemného a zdvořilého stěru z nosu anebo úst, který jsem čekala, zavedli tyčinku až hluboko do kořene nosu.“
Není to žádný příjemný zážitek. A navíc se bude ještě opakovat. „Úplně mě netěší představa, že testovaná budu ještě minimálně dvakrát. Konec karantény nastane ve chvíli, kdy budu mít dva po sobě jdoucí testy negativní s odstupem alespoň dvou dnů.“
V karanténě
Než se tak stane, nesmí opustit byt, aby neohrozila sousedy, kteří používají stejný výtah, stejný vchod do domu. „Ohledně všech těchto postupů komunikuji s okresní hygienou a praktickou lékařkou.“
V karanténě museli zůstat rovněž její rodiče, s nimiž je od začátku nouzového stavu ve společné domácnosti. Protože žena netrpí vážnějšími příznaky, může nadále pracovat z domova, stejně tak jeden z rodičů. To druhý z rodičů musí rušit jednu zakázku za druhou.
„Těžko se odhaduje, jak dlouho to celé bude trvat. Někdo se vyléčí za dvanáct dnů, někdo až za čtyřicet. Vzpomínám si, jak jsem se smála lidem, kteří vykupovali mouku a dělali si ´nelogicky´ zásoby. A teď na nás zvoní řidič z pekárny, který nám před domem na trávníku nechává plata vajec a tucty pečiva. A hádejte, co nám došlo – mouka. Naštěstí kolem sebe máme kamarády, kteří nám nosí nákupy, když potřebujeme, takže po praktické stránce nám nic nechybí.“
Ačkoli žena bydlí v menším městě, nestala se terčem hromadných nadávek a útoků, jako se to stalo některým pacientům. „Neustálé telefonáty a reakce okolí jsou velmi různé. Musím ale říct, že většina lidí se k nám zatím chovala moc dobře, nabízela pomoc a podpořila nás. A to je moc fajn.“
Co se jí honí hlavou
Horší to je s myšlenkami, otazníky, které se jí honí hlavou. „Vyčítáte si každé dotknutí se knoflíku ve výtahu nebo kliky u vchodových dveří – nemohla jsem tady někoho nakazit, když jsem ještě nevěděla, že jsem pozitivní? Máme tu přece jen seniory i nemocné sousedy. Nemohla jsem to zatáhnout k prarodičům, kterým jsem posílala ušité roušky, i když byly vyvařené? Co budou dělat moji blízcí, kteří přišli o práci?“
Asi nejhorší chvíli zažila, když čekala na výsledky testů jednoho známého, kterého potenciálně mohla nakazila. Později se totiž o dozvěděla, že trpí vážným onemocněním a jeho stav se týden po jejich setkání zhoršil. Naštěstí ale jeho testy vyšly negativně.
„V mé totální karanténě mi nejvíc chybí možnost jít se proběhnout do lesa. Za normálních okolností jsem zvyklá často střídat prostředí a být v pohybu.“ Ze začátku sice cvičila doma, ale doktorka jí to nedoporučila – mírné příznaky prý neznamenají, že se virus nemůže projevit více.
„Díváte se na Instagram, kde lidé sdílí fotky jarních dnů na sluníčku, a vy si během procházky po dvoumetrovém balkóně přejete, aby celý duben hrozně moc pršelo. Když nepůjdu ven já, tak nikdo! Potom si to vyčítáte – tak povrchní přemýšlení v tak těžké době. Vyčítáte si taky, že se vám vždycky nepodaří držet denní režim tak, jak byste si představovali a z pobytu mezi čtyřmi stěnami už trochu blbnete. A pak si zase vyčítáte, že si to vyčítáte…“
