Může ho k tomu dotlačit Čína a Rusko. Třeba jednou skutečně pochopí, že jeho jediným opravdu velkým spojencem je právě Evropa, na niž se dosud dívá spíše skrz prsty a lidé okolo něj fungování EU tvrdě kritizují.
Možná se skutečně ukáže, že Trump vlastně ani nemá moc na vybranou, což se projevilo na vojenské přehlídce k 80. výročí ukončení druhé světové války v Asii v Pekingu. Vedle sebe tam stáli tři lídři „problematických“ zemí – právě Číny a Ruska, ale také Severní Koreje.
Trump vzápětí na sociálních sítích obvinil tyto státníky ze spiknutí. Ačkoli volil zdánlivě ironickou formu, je jasné, že mu setkání tří nedemokratických politiků pořádně hnulo žlučí.
„Přeji prezidentu Si a úžasnému lidu Číny krásný a dlouhotrvající den oslav. Prosím, vyřiďte mé vřelé pozdravy Vladimiru Putinovi a Kim Čong-unovi, s nimiž intrikujete proti Spojeným státům,“ napsal Trump na Truth Social.
Neopomněl dodat, že je z Putina „velice zklamaný“. Jenže to uvedl už tolikrát, aby vzápětí popřel sám sebe výroky typu, jak s kremelským diktátorem vede „velmi plodný dialog“ o ukončení války na Ukrajině, že už to je skutečně až k smíchu.
Je nepochybné, že pro Trumpa je nepřítelem číslo jedna Čína. A americký prezident má očividně obavu z toho, aby se Peking s Moskvou příliš nesblížil. Číně by se tím ještě víc otevřel přístup k obrovskému nerostnému bohatství na ruském území.
A kdo má dneska pod palcem důležité suroviny, má obrovskou ekonomickou, ale vlastně také vojenskou převahu. Putin nepochybně o Trumpově „slabosti“ směrem k Číně moc dobře ví a umě toho využívá při jednáních o Ukrajině, kdy si s Trumpem hraje jako kočka s myší.
Ostatně představa vojensko-průmyslo-surovinového komplexu Čína-Rusko (a k tomu ještě všehoschopná Severní Korea, pozn. aut.) nepředstavuje pro Spojené státy, ale ani pro Evropu, nic příjemného.
O to víc by si měl Trump uvědomit, kde má spojence, na které se mohou USA spolehnout. Jak se to projevilo například po teroristických útocích 11. září 2001, respektive při invazi do Afghánistánu.
Možná se skutečně dočkáme toho, že – s velkou nadsázkou – přijde za Evropskou unií s prosíkem, aby mu pomohla vyvažovat rostoucí vliv Číny a jejích spojenců. Mimochodem by se mezi ně mohla brzy přiřadit i Indie.
Ale jak už bylo řečeno mnohokrát: U Trumpa vlastně člověk nikdy neví. Zatím u něj spíše převažuje názor, že Amerika s ním v čele je prostě nejsilnější a se vším si poradí sama.
Ostatně už zhruba za měsíc bychom se měli dozvědět letošního laureáta Nobelovy ceny míru, po niž právě Trump nesmírně touží. Po jejím vyhlášení možná budeme i o něco chytřejší v tom, jak se Trump dál postaví k Rusku, Číně a také Evropě.
