Gazprom přitom balkánskou zemi v dubnu od svého plynu odpojil, když Sofie odmítla platit v rublech. Bulharsko bylo tehdy společně s Polskem prvními dvěma zeměmi, jimž Gazprom dodávky přerušil. Postupně se přidaly některé další země, z hlediska objemu odběru ruského plynu však v rámci EU méně významné, jako Dánsko, Nizozemsko nebo Finsko.
Klíčoví zákazníci Gazpromu v EU, tedy zejména německé, italské, rakouské nebo maďarské plynárenské podniky, na platbu v rublech přistoupili a plyn na základě dlouhodobých kontraktů odebírají nadále.
Od poloviny června však klíčovým plynovodem spojujícím Rusko s Německem, Nord Streamem 1, proudí pouze část nasmlouvaného objemu plynu. Kreml nižší dodávky plynu tímto potrubím vysvětluje technickými problémy, zejména chybějící turbínou či dokumentací k ní. Berlín má takové vysvětlení za zástupné, primárně je prý pokles dodávek motivován politicky.
Česko dlouhodobý kontrakt s Gazpromem nemá, ale je na ruském plynu závislejší více než ty země EU, jejichž podniky takový kontrakt mají, jako je zejména Německo. Proto část energetických expertů v ČR doporučuje právě krok, který nyní zvažuje Bulharsko, tedy uzavření dlouhodobého kontraktu s Gazpromem.
Česko, resp. plynárenské podniky v Česku, by si tak prý mohlo zajistit stabilnější a levnější dodávky plynu, než je tomu v současnosti, kdy ruský plyn nakupuje na burzovní bázi u německých obchodníků, s jistou jejich přirážkou.
Dlouhodobý kontrakt s Gazpromem by dle uvedených expertů Česku umožnil omezit závislost na Německu a energetické burze jakožto mezičlánku. Není podle nich zcela jisté, že Německo v případě závažné plynové krizi nedá přednost spotřebě u sebe ve vlasti před jeho poskytnutím potřebám českým domácnostem a podnikům.
České ministerstvo průmyslu a obchodu však podle svého vyjádření disponuje blíže nespecifikovanými nástroji, jež by zajistily, že by se Německo i v čase vážně krize o plyn s Českem „dělilo“.
Případné uzavření dlouhodobého kontraktu s Gazpromem ze strany kterékoli členské země EU by ovšem šlo proti současné linii Bruselu. Ta spočívá naopak v postupném odstřihávání EU od ruského plynu a ruských energetických dodávek obecně.
S blížící se topnou sezónu však lze předpokládat další tříštění jednoty EU ve vztahu k Rusku a k odběru jeho energií. Jednota vlastně nikdy nebyla úplná. Protože na zmíněný krok Polska nebo Bulharska, které zjara jako první odmítly platit v rublech, nenavázali klíčoví odběratelé ruského plynu v EU, jako je Německo, Rakousko nebo Itálie, resp. jejich energetické podniky, jako Uniper, OMV nebo Eni.
Autor je hlavní ekonom Trinity Bank a člen Národní ekonomické rady vlády (NERV)
(Redakčně upraveno)
