Staré ekonomické pravidlo hovoří o tom, že v době ekonomické prosperity, do níž naše země opět vstoupila, by si měl stát vytvářet finanční polštář, aby měl z čeho brát a z čeho pomáhat tuzemské ekonomice, až nastanou horší časy – které dříve či později opět dorazí.
Čeho jsme ovšem momentálně svědky? Politici se dohadují, jestli má být deficit na příští rok 286 miliard korun, nebo ještě o desítky miliard vyšší. Nalijme si čistého vína: Česko už několik let „prožírá“ svou budoucnost. A výhled do budoucna není o moc nadějnější. Spíše bude hůř než líp.
Ono totiž ani tak nejde o rozpočet na konkrétní rok, jako o celkové nastavení současné politické scény. Samozřejmě platí, že deficitní rozpočet není žádné tabu, někdy je zapotřebí se k němu uchýlit – třeba za globální finanční krize v roce 2009 nebo za pandemie covidu-19.
Jenže i schodkové rozpočty mají svá pravidla. Deficit by měl sloužit k tomu, aby na něm stát v budoucnu vydělal, aby pomohl roztočit kola průmyslu nebo jiným způsobem rozpohybovat stagnující ekonomiku. A půjčené peníze se díky tomu v nedlouhém horizontu zaplatí.
Jenže takovou perspektivu lze v současném hospodaření státu vidět jen velmi, ale opravdu velmi těžce. Možná to dokonce vůbec nejde. Každoroční hospodaření státu v záporných číslech se stává jakousi normou, naprosto běžnou záležitostí. Jako by politici slovo „přebytek“ zapomněli.
Připomeňme si, že naposledy hospodařil stát s přebytkem v roce 2018. Pak už sledujeme jenom červená čísla. Ano, brzy poté nastoupila koronavirová pandemie, ale vláda Andreje Babiše (ANO) si tehdy půjčila výrazně více, než bylo zapotřebí pro pomoc zasaženým sektorům.
Nejvyšší státní úřad (NKÚ) na jaře 2022 konstatoval, že koronavirus byl jen za 10 procenty nárůstu výdajů státního rozpočtu v uplynulém roce 2021. Pokračoval enormní nárůst běžných výdajů, zatímco výdaje na investice se zvýšily jen málo.
Čeští politici jako by se v posledních letech naučili utrácet – ostatně utrácet z cizího (státní kasy, pozn. aut.) a nikoli z vlastní peněženky se utrácí velmi snadno. A svými sliby, komu co rozdají, jen prohlubují problém s „nárokovou společností“, v níž nežije jen Češko, ale i další evropské státy.
Pokud by některý z politiků – i z těch, kteří o sobě tvrdí, že jsou pravicoví – řekl něco o razantních škrtech, enormních úsporách, o tom, že můžeme utratit jen tolik, kolik peněz skutečně máme, a skutečně to začal prosazovat, je předem odsouzen k volební prohře.
Je ale nejvyšší čas, abychom si konečně, celá společnost, řekli, že takhle to dál nejde. Že je třeba hospodařit udržitelně. Vždyť letos už překročí splátka úroků státních úvěrů 100 miliard korun – to jsou skutečně jen úroky, nikoli splátka půjčených peněz.
Měli bychom si to říct právě teď, kdy je tuzemská ekonomika v konjuktuře a kdy například Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) zlepšila výhled letošního růstu HDP na 2,4 procenta, přičemž ještě v červnu předpovídala, že to bude jen 1,9 procenta.
Samozřejmě to nemůže být bezbolestné, ale odpovědnost za obří zadlužování nese současná společnost. Nechat tento problém na nastupující generaci je nezodpovědné. Je to stejné, jako by si rodiče půjčili hromadu peněz, ale splacení by nechali na své děti a vnoučata.
