Úspěchy českých hráčů přivádějí do klubů stále nové a nové adepty. Co si ale budeme namlouvat, některé děti (a zejména jejich rodiče) žene na kurt i vidina rychle vydělaných peněz a příslib mediální slávy.
Jestli hledáte sport, jemuž byste se chtěli věnovat pouze rekreačně, a který vám přinese kondičku i skvělou zábavu, nemusíte se tenisu obávat. A to, i přestože jste na kurtu možná nikdy nestáli. Začít se dá v každém věku, stačí jen najít trenéra.
Samozřejmě, málokdo si v útlém věku dokáže představit, jak moc musí tenisu obětovat, pokud chce vystoupat na žebříčku alespoň do první světové dvoustovky. Udržet emoce rodičů i dětí bývá někdy obtížné. Pokud ale mají tenis rádi, ani neúspěch je neodradí od dalšího trénovaní a hraní zápasu.
Hra na lov
Tenis má u nás dlouholetou tradici. Úplně první turnaj se odehrál v Chocni v knížecím parku Kinských již v roce 1879. Později, za první republiky, náležel tenisový um k dobrému bontonu (vzpomeňme na scény z filmů pro pamětníky), zlatou dobou bílého sportu byla ovšem doba po druhé světové válce. I dnes zájem o tenis v naší zemi neklesá, o čemž svědčí nebývale vysoký počet oddílů i registrovaných členů.
Zdá se to neuvěřitelné, ale tenis patří k nejstarším doloženým sportům vůbec. Už ve třináctém století ve Francii provozovali urození řeholníci jako náhradu rytířských zábav činnost pod názvem jeu de la chasse, neboli „hru na lov“, napodobující chytání ptáků do sítí. Míčem se trefovali do branky, kterou hájila služebná strana (service side, odtud pojmenování podání slovem servis).
Hrálo se na klášterních dvorech (francouzsky cour), proto se dodnes tenisové hřiště označuje jako dvorec nebo kurt. Od 14. století se tento sport provozoval i u královského dvora a v 15. století jsou v Anglii zmiňovány první zápasy profesionálů, na jejichž výsledky se sázely tučné částky.
Hazardní počítání
Z hazardní hry pochází také dosud používané bodování tenisu: Za vyhraný míč se vyplácelo patnáct mincí, cílem hry bylo získat jich šedesát, tedy rovnou kopu. Pokud měli oba hráči 45 bodů, chyběly jim k vítězství dva míče (francouzsky deux), nastala shoda (deuce). Nula se v tenise označuje jako love (láska), podle pořekadla, kdo nevyhrál žádné peníze, tomu zbývá ještě láska. Později upadl původ tohoto bodování v zapomnění a číslo 45 bylo nahrazeno jednodušším 40.
Původně se hrálo holou dlaní, od 16. století se ovšem začaly používat rakety (ze starofrancouzského racachier, vracet míč). V devatenáctém století se objevila zjednodušená lidová varianta zvaná lawn tennis (trávníkový tenis), v níž byly původní branky nahrazeny základními čarami a která se rozšířila do celého světa, kdežto pro původní hru se používal název royal tennis (královský tenis) a později real tennis (skutečný tenis).
Roku 1875 si Angličan Walter Clopton Wingfield nechal hru zvanou tenis patentovat. O dva roky později se ve Wimbledonu už konalo první mistrovství. V olympijském programu se tenis objevoval až do roku 1924. Poté byl vyřazen, aby se roku 1988 mezi olympijské sporty znovu vrátil.
