Bohumil Vostal, Marek Wollner, Nora Frindrichová, Barbora Kroužková, Václav Moravec. Snad jsme na žádnou jinou známou tvář nezapomněli. Snad je třeba ještě připomenout Jakuba Železného, který už neuvádí Události, komentáře a další prestižní pořady České televize.
K tomu je třeba připomenout, že některé odchody mají hodně hořkou příchuť. Což je ovšem způsobeno také tím, že televize je obecně médium, které milionům Čechů každý den doslova vchází do jejich bytů. A spousta tváří jako by se pro diváky stala jejich dobrými známými.
K výčtu osobností, které z nejrůznějších důvodů odešly, by se ještě chtělo dodat: A kdo bude další? Respektive: Zůstane v České televize ještě nějaká výrazná osobnost? K druhé otázce je třeba dodat, že v ČT stále zůstávají výjimeční novinářští profesionálové.
I tak je odchod několika významných person důležitý. Jedna část obyvatel to nepochybně uvítala. Jsou přesvědčení o tom, že „nadržovali“ určitým politickým stranám, konkrétním politikům, a jiné jen kritizovali a napadali.
Druhá část veřejnosti vidí v odchodu těchto lidí nebezpečný trend ve směřování České televize, která se podle nich dostává do stále větší „závislosti“ na vybraných politických uskupení, na jejich vidění světa, na jejich zájmech.
Důležité je rovněž dodat, že ani jedna ze stran nedokáže o své pravdě přesvědčit tu druhou. Na odchod významných osobností ČT je ale možné podívat se i jiným pohledem. A není třeba mluvit o konkrétních lidech z konkrétní televize. Postačí obecný pohled.
Minimálně část výrazných osobností se vyznačuje tím, že jsou z určitého pohledu individualisty, solitéry, i když pracují v kolektivu a spolupracovníky kolem sebe potřebují, protože bez nich by nebyli tak úspěšní, viditelní, důležití.
Mnohdy se takoví lidé dostávají právě se svým okolím do konfliktu, pohybují se na hraně domluvených pravidel, někdy je i překračují. Jejich šéfové jsou z nich často nešťastní, neví si s nimi rady.
Ale současně si uvědomují, že to jsou právě oni, kdo dávají jejich podniku – chcete-li televizní obrazovce – skutečný výraz, náboj, svébytnou tvář, výjimečnost. Bez nich to zkrátka není ono. Výsledek společné práce je bez těchto individualit méně výrazný.
Trochu to připomíná fotbalový tým. Většina z nich jsou dobří fotbalisté, jen někteří z nich jsou výjimečné individuality, bez nichž by žádné kvalitní mužstvo nikdy nevyhrálo mistrovství světa, nebo Ligu mistrů.
Tyto individuality jsou mnohdy náladové, extravagantní, někdy na hřišti provokují protihráče i rozhodčí, jsou těžce zvládnutelní. Jak se zpívá o jednom smyšleném fotbalistovi v populárním českém filmu: „Génius i dylina.“
Přesto jsou kořením každého týmu a není snad trenéra, který by takového hráče ve svém mančaftu nechtěl, byť s nimi nemají lehkou práci. Podobně to funguje i v jiném než fotbalovém prostředí. To televizní nevyjímaje.
