Zlato zaznamenalo v posledním období zvýšený zájem centrálních bank, zejména v zemích skupiny BRICS+. Nákupy zlata jsou často vnímány jako cesta k posílení finanční autonomie. Zlato totiž není denominováno v žádné národní měně, a jeho držení nelze přímo zmrazit stejným způsobem jako rezervy uložené v cizích státních dluhopisech.
Nicméně zlato má omezení jako náhrada za měnu v roli zúčtovacího média. Je relativně nelikvidní pro každodenní mezinárodní obchod, jeho transakční náklady jsou vyšší a chybí mu mechanismy pro rychlé a škálovatelné vyrovnávání globálních finančních toků.
Zlaté zásoby rostou
Proto zlato spíše poslouží jako „pojistka“ proti rizikům spojeným s měnovou dominancí a jako doplněk rezerv, než jako plnohodnotná měnová alternativa k dolaru. Podíl zlata na rezervách centrálních bank činí v současnosti zhruba 19 procent. Pro srovnání, americký dolar se na globálních rezervách podílí 43 procenty a euro 15 procenty.
Na přelomu prvního a druhého čtvrtletí letošního roku disponovala Čína přibližně 2 292 tunami zlata, když v prvním čtvrtletí přikoupila asi 13 tun, čímž zvýšila podíl zlata v rezervách na zhruba 6,5 procenta.
Rusko drželo kolem 2 330 tun bez změny oproti začátku roku, přičemž podíl zlata na rezervách činil 34,4 procenta v únoru a 36,5 procenta v červenci. Indie měla ke konci března přibližně 880 tun a jen v prvním čtvrtletí přidala 3 tuny, což představuje asi 12 procent jejich devizových rezerv.
Brazílie držela kolem 129 až 130 tun a Jižní Afrika asi 125,5 tuny, u obou se ale podíl na rezervách pohybuje jen v jednotkách procent. A jaká je situace u nových členů BRICS+? Egypt zvýšil své zlaté rezervy na 128,5 tuny k červnu 2025, což odpovídá zhruba 24 až 25 procentům jeho celkových devizových rezerv, přičemž jejich dolarová hodnota v první polovině roku vzrostla asi o 3 miliardy.
Spojené arabské emiráty držely kolem 74,6 tuny zlata, což představuje přibližně 13 až 14 procent celkových rezerv, a tento podíl měl tendenci dále růst. U Íránu nejsou pravidelná oficiální čísla dostupná, a Etiopie disponuje jen omezenými zlatými zásobami.
Alternativní platební systémy
Klíčovým prvkem snah o měnovou nezávislost je ale samozřejmě vývoj alternativních platebních systémů a digitálních měn. Lídrem těchto iniciativ je jednoznačně Čína a mezi hlavní komponenty patří:
CIPS (Cross-Border Interbank Payment System). Jde o čínskou alternativu ke SWIFTu, navázanou na rostoucí mezinárodní roli jüanu. CIPS umožňuje vypořádání transakcí denominovaných v jüanech. V porovnání se SWIFTem má sice omezený dosah, nicméně je strategicky významný pro obchodní toky mezi Čínou a jejími obchodními partnery, zejména v obchodě s komoditami, jako ropa a plyn.
BRICSpay. Tato iniciativa chce vytvořit vlastní platební systém mezi členskými státy BRICS, má skutečně potenciál omezit závislost na dolarových transakcích a obcházet sankční mechanismy. Veřejné proklamace však narážejí na praktické výzvy.
Jde o technologickou kompatibilitu, interoperabilitu různých finančních systémů, otázku důvěry a likvidity a také politické rozdíly mezi členy BRICS. BRICSpay by mohla fungovat v rámci konkrétních regionálních nebo komoditních rámců, zatímco globální náhrada SWIFTu je stále nepravděpodobná.
CBDC a digitální měny. Central bank digital currencies (digitální verze národních měn, pozn. aut.) – například digitální jüan a koncepty digitálního rublu – nabízejí nové nástroje pro posílení nezávislosti plateb a sledování kapitálových toků.
CBDC mohou být integrovány s platebními systémy jako CIPS a BRICSpay, čímž by se zvýšila schopnost provádět přeshraniční platby bez amerického dolaru. Současně však přinášejí rizika ztráty soukromí, zvýšené možnosti kapitálových kontrol a koncentraci dat u centrálních bank.
Regionální obchodní bloky
Souběžně s měnovými iniciativami probíhá proces oslabování globalizace – ne v úplném odporu k mezinárodnímu obchodu, ale jako přechod ke strukturovanějšímu, regionalizovanému modelu. Protekcionismus, obchodní spory, sankční politiky a snahy o „reshoring“ strategických dodavatelských řetězců vedou k vzniku regionálních obchodních bloků.
Tyto bloky často hledají i vlastní platební mechanismy a preferují transakce v domácích nebo regionálních měnách. Výsledkem může být měnová multipolarita: Vznik několika regionálních center: USA (dolar), Čína (jüan), EU (euro), Indie (rupie) a Rusko (rubl), která budou nabízet odlišné kombinace likvidity, důvěry a bezpečnostních garancí.
Takový makroekonomický model více odráží geopolitické soupeření než ekonomickou efektivitu: Obchoduje se tam, kde existují politické a bezpečnostní vazby, a méně tam, kde existuje riziko konfliktu.
Autor je spolupracovník redakce
(Redakčně upraveno)
Pokračování zítra
