Dnešní svět se stále více rozděluje na dva volně vymezené bloky – západní G7 (uskupení nejvyspělejších ekonomik světa – USA, Japonsko, Německo, Británie, Francie, Kanady a Itálie, pozn. aut.) a rozšiřující se BRICS+.
G7 stojí na silných institucích, hlubokých kapitálových trzích a dolaru jako hlavní světové měně. BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jihoafrická republika, pozn. red.) naopak staví na demografické síle, surovinovém zázemí a snaze omezit závislost na dolaru prostřednictvím bilaterálních obchodů v národních měnách, alternativních platebních systémů a rostoucích zlatých rezerv.
Výsledkem je postupná fragmentace: Místo jedné dominantní měny se prosazují paralelní finanční a obchodní kanály. Souboj mezi bloky se neodehrává jen v rovině měn, ale i v infrastruktuře, pravidlech obchodu a dodavatelských řetězcích. Zatímco G7 používá síť sankcí, regulací a bezpečnostních garancí, BRICS+ buduje vlastní instituce a platební kanály, aby snížily zranitelnost vůči Západu.
Ani jeden blok ale pravděpodobně nezíská absolutní převahu. Realistickým scénářem je souběžná existence dvou systémů, mezi nimiž budou menší státy pragmaticky balancovat podle vlastních politických a ekonomických zájmů.
Který blok je na tom lépe
Jak si ale dnes oba bloky stojí? Pokud porovnáme hrubý domácí produkt (HDP) obou uskupení, zjistíme, že zatímco G7 dominuje v rámci ukazatele nominálního HDP, které činí 51,5 bilionu dolaru oproti „pouhým“ 31,7 bilionu „státům globálního jihu“.
Ovšem BRICS+ je výrazně silnější při zohlednění parity kupní síly ve výši 80 bilionů dolarů ku 58 bilionů států G7. Velmi zásadní je však trend, který výrazně nahrává „východnímu bloku“. Tím je rozšiřování o další členy a také skutečnost, že tyto státy často vykazují vyšší míru hospodářského růstu, než je tomu u jejich západních protějšků.
Přes jisté bipolární rozdělení světa jsme svědky ještě jednoho mnohem výraznějšího geopolitického zápolení. Rivalita mezi USA a Čínou se odehrává v oblastech obchodu, technologií, investic i měnové politiky.
Peking se snaží internacionalizovat jüan prostřednictvím iniciativ typu Belt and Road, rozšiřováním využití vlastní měny v obchodních kontraktech, rozvojem platebního systému CIPS a podporou jeho role ve světových finančních centrech.
Přesto zůstává čínská měna omezená: Nízká přeshraniční likvidita, kapitálové kontroly a nedůvěra části investorů v plnou konvertibilitu. Americký dolar si naopak udržuje stabilitu díky roli USA jako bezpečnostního garanta, a husté síti spojenců, která dolarovým aktivům dodává status „bezpečného útočiště“.
Vývoj proto nebude směřovat k totálnímu vítězství jedné měny, ale k paralelnímu fungování obou systémů, přičemž menší ekonomiky budou pragmaticky vyvažovat mezi výhodami obchodování v USD, a postupně rostoucími alternativami, v závislosti na politických a ekonomických okolnostech.
Možné scénáře vývoje
Analyticky lze vymezit několik realistických scénářů:
Status quo (modifikovaný): Dolar zůstává dominantní, byť oslabený. Alternativní infrastruktury a měny rostou, ale nedosahují dostatečné likvidity a důvěry k celosvětové náhradě dolaru. Deglobalizace probíhá pomalu, s větší regionální orientací.
Multipolarita: Svět se rozčlení do více regionálních měnových bloků. Jüan, euro a částečně rubl a rupie získávají význam v rámci svých sfér vlivu. Zlato a další bezpečná aktiva hrají roli pojistky. Platební systémy koexistují paralelně — SWIFT, CIPS a regionální sítě — a firmy i státy volí finanční infrastrukturu podle geopolitických vazeb.
Fragmentace: V tomto scénáři hovoříme o prudké fragmentaci platebních a finančních systémů. Technologické a politické bariéry vedou ke vzniku zcela oddělených finančních ekosystémů, což zvyšuje transakční náklady, snižuje efektivitu obchodu a může podnítit vyšší nestabilitu měn a cen komodit.
Autor je spolupracovník redakce
(Redakčně upraveno)
Dokončení
