Když jsme si na mnoha projektech v naší společnosti tento jev analyzovali, došli jsme k jasnému závěru a přesvědčení, že každá firma roste do „velikosti“ svého šéfa, který stojí nahoře a firmu táhne dopředu. A je jedno, zda tímto lídrem je podnikatel sám, či najatý manažer.
Jestli má tedy zmíněný podnikatel nebo manažer v sobě limitované schopnosti v řízení firmy např. do ročního obratu 200 milionů korun, pak tuto hranici úspěšně dosáhne. Stačí ale, aby ji i mírně překročil a začnou se ve firmě dít „zvláštní věci“.
Klíčoví pracovníci z podniku odcházejí, narůstá zmetkovost a počet reklamací, zvyšuje se míra chaosu v denním provozu firmy a nakonec podnik opouští v nečekané míře i běžní zákazníci. Velikost firmy se tak za chvíli zkonsoliduje zpátky na kapacity a možnosti jejího šéfa. Osciluje mezi deseti až třiceti procenty kolem svého dlouhodobého průměru.
Praxe mne přesvědčila o tom, že není důvod, aby zdravé firmy v průběhu let nerostly. Nemám na mysli každoroční zdvojnásobení firmy. Ale pět až sedm procent z ročního růstu už zdravé firmě sluší a dá se zvládnout. Existují samozřejmě výjimky jako např. hospodářský cyklus, změny v legislativě, situace v oboru či politický nebo globální vývoj ve světě, jež ovlivňují výkonnost firmy. Při běžném provozu se však dá reálně dosahovat alespoň mírných nárůstů. Má to ale pár „háčků“.
Nejzásadnější je totiž to, jestli šéf se svými kapacitami dokáže nejen firmu táhnout dopředu, ale jestli také dokáže růst podniku „udýchat“. Aby nakonec nebyl brzdou vývoje. Zda to dokáže, či nikoliv, poznáte na číslech. Pokud firma ve střednědobém, nebo dokonce dlouhodobém, horizontu stagnuje či klesá, pak ji vede šéf, který své kapacity vyčerpal. S ním firma dál nepůjde.
Zastávám názor, že každý by měl dělat to, na co stačí a co je mu vlastní. Žádný „trpaslík“ se totiž nedovede dlouhodobě udržet tam, kam patří „obr“.
Autor je výkonný ředitel společnosti J.I.P. pro firmy
(Redakčně upraveno)
