Zákon o prokazování původu majetku vzbudil o poznání méně emocí než elektronická evidence tržeb, i když jde o legislativu, která ve stávající podobě nemá v demokratické společnosti co pohledávat. Ale je deset měsíců před volbami a ani pravicoví politici nechtějí dráždit davy, u nichž je majetek v řádu milionů automaticky spojen s představou zlodějů a tunelářů.
V médiích se už dokonce objevily odhady (z dobře informovaných zdrojů z ministerstva financí či protikorupční policie), že jako prvního je třeba proklepnout Marka Dalíka. Ten své přítelkyni před časem daroval či půjčil 6,5 milionu korun, nyní je soudně vymáhá zpět a při té příležitosti zazněla u soudu svědectví, že taková částka byla pro lobbistu jen kapesné a on sám se prý v soukromí chvástal, že si nastřádal kolem dvou miliard. Vida, tak tady se dá jít najisto a dobře informované zdroje přidaly hned další milionáře s přívlastkem velká ryba – Rittig, Janoušek, Hrdlička… Tomu se říká, myslím, společenská objednávka.
Ne, mně na zákonu o prokazování původu majetku nevadí, když půjde sedět usvědčený zloděj. Umím se vyrovnat i s tím, že se lidé budou udávat a posílat na své bohatší sousedy finanční kontrolu. V udavačském prostředí už žijeme, vždyť web přetížený hlášeními o nevydané účtence fungoval z celé EET zdaleka nejlépe. A nic na tom nemění, že většinu bonzů na sebe vzájemně posílají konkurenční hostinští z jedné ulice. Ale za naprosto nepřijatelné považuji skutečnost, že se zákon o původu majetku opírá o presumpci viny, která by v legislativě demokratického státu neměla mít místo.
Bude totiž na každém z nás, komu budou chtít finanční úřady proklepnout konta, aby dokázal, že nemá majetek vyšší, než odpovídá jeho daňovým přiznáním. To je stejně absurdní, jako kdyby na konci dálnice stavěla dopravní policie řidiče s požadavkem, aby doložili, že nepřekročili rychlost. Nebo se budeme každý týden hlásit na policejní služebnu a dokazovat, že jsme nikoho nepřizabili?
Vždyť to musí být přesně opačně – nikoli že já budu dokazovat svou nevinu, ale stát mi musí prokázat vinu.
Příklad gangstera Al Caponeho, kterého do vězení nedostaly vraždy, ale nezaplacené daně, je dostatečně známý. Naproti tomu už polozapomenutý je případ z Francie, který také patří do učebnice ukázkové práce finanční policie. Na začátku 90. let dostala francouzská policie tip na ovlivňování výsledků ve fotbalové lize. Záležitost, která se strašně špatně dokazuje. Jak na to šla policie ve Francii? Ano, tušíte správně – přes daně.
Začala sledovat několik rozhodčích, respektive jejich výdaje a po několika letech (!) se dostavily výsledky – stačilo doložit, kolik konkrétní sudí za určité období vydělal, zdanil a kolik utratil, a pak už jen následovala nabídka, zda si vybere spolupráci nebo vězení. Spolupracovali všichni a policii dovedli až do nejvyšších pater. K týmu Olympique Marseille, který v roce 1993 sice vyhrál Ligu mistrů, ale v tom samém roce byl za uplácení odsunut do druhé ligy. A k jeho majiteli Bernardu Tapiemu, ministru francouzské vlády, který byl v roce 1995 odsouzen ke dvěma letům vězení. Trvalo to několik let a stovky policistů nad tímto případem strávili statisíce hodin.
Česká cesta je mnohem jednodušší. Svlékneme vás donaha a budete muset doložit, co všechno ještě máte na sebe. Anebo by nakonec možná stačilo vytipované milionáře rovnou podělit paušální sazbou, řekněme tří let. Nebo pěti? Však oni už by věděli, za co to mají.
