Když covidová pandemie odezněla, propukla inflační a energetická krize a doprovodil ji vpád ruských vojsk do sousední Ukrajiny. Vysoká energetická náročnost českého průmyslu se tedy projevila nejen v nákladovém šoku, ale i v riziku ohrožení samotných dodávek.
Závislost Česka na dodávkách ruských energií patřila k výrazně nadprůměrným v rámci Evropské unie, a když se politická elita rozhodla této závislosti postupně zbavovat, jen to přechodně vedlo ke ztížení situace tuzemských průmyslových podniků při jejich snahách o zajištění spolehlivých, bezpečných a relativně levných dodávek energií.
To se fakticky nemohlo na kondici českého průmyslu nepodepsat a mnozí jeho kapitáni prognózovali jeho zánik kvůli levnější konkurenci nejen z Asie a USA, ale i některých jiných zemí EU. Jenže realita je nyní, po pěti letech, poměrně výrazně odlišná.
Podíváme-li se na data Českého statistického úřadu (ČSÚ) o průmyslové výrobě, vidíme, že zdaleka největší problém pro český průmysl představovala covidová pandemie. Během lockdownů na jaře roku 2020 se průmyslová produkce u nás propadla až o 30 procent oproti předcovidovému období (duben, pozn. aut.). Ale již během října 2020 byla předcovidová úroveň dosažena či mírně překonána.
Od té doby se dá říci, že průmyslová produkce fakticky stagnuje. Dokonce ani nejnovější data (srpen 2025) nepřinesla dramaticky jiný obrázek. Nejvýše se střídají měsíce, kdy průmyslová produkce vzroste, aby v dalším měsíci opět klesla, patrná je tedy oscilace kolem úrovně srovnatelné s dobou před příchodem covidové pandemie.
Navíc, problém se nevyskytl v produkci automobilů, jak by se mohlo zdát. Největší potíže data naznačují ve farmaceutickém průmyslu, výrobě nábytku, elektrických zařízení nebo ve výrobě a rozvodu elektřiny a plynu. Přitom právě u posledně jmenovaného bychom sestupný trend měli vnímat spíše pozitivně, jelikož to může souviset s klesající energetickou náročností české ekonomiky.
Pokud vezmeme v potaz mezinárodní srovnání, pak na tom český průmysl fakticky není špatně. Vůči průměru EU se drží na mírně vyšších úrovních. Co do dynamiky výrazně zaostává jen za Polskem a mírně ztrácí na Rakousko. Ovšem v porovnání s vývojem na Slovensku, či dokonce v Německu je česká průmyslová produkce premiantem, jak ukazují data ČSÚ.
Jistě, stagnace také není dobrá zpráva. Prizmatem odvětvového alarmismu, který volá po tom, aby „stát zlevnil energie“ nebo zavedl různé formy oborové podpory, se však ukazuje, že bylo správné tomuto tlaku nepodlehnout. Navíc, příčiny této stagnace také nejsou jednoznačné. Podnikatelé se totiž zároveň shodnou, že mezi hlavní limity růstu patří nedostatek kvalifikované pracovní síly.
Z toho se dá zjednodušeně předpokládat, že zatímco bezpečnost dodávek energie byla zajištěna a náklady na ni podniky obecně zvládly, tak „dodávky“ lidského kapitálu selhávají a právě ty jsou brzdou dalšího rozvoje. Akceptuje nová vláda, že právě tady je Achillova pata dlouhodobého růstu našeho hospodářství a nikoli v dodávkách levných primárních zdrojů?
Autor je analytik společnosti Wonderinterest Trading
(Redakčně upraveno)
