Okamžiky dějin: Napoleonův triumfální návrat do Paříže a začátek stodenního císařství

Dne 20. března 1815 vstoupil Napoleon Bonaparte do Paříže a prakticky bez boje převzal moc nad Francií. Událost, která zahájila období známé jako stodenní císařství, patří k nejdramatičtějším momentům evropských dějin. Důležitou roli sehrála i osobnost samotného Napoleona, jeho charisma a schopnost působit na vojáky i civilní obyvatelstvo.

Bývalý císař, jenž byl před necelým rokem donucen abdikovat a odejít do vyhnanství na ostorv Elba, dokázal během několika týdnů zvrátit politickou situaci ve Francii a znovu usednout na trůn. Jeho návrat byl o to pozoruhodnější, že se odehrál téměř bez jediného výstřelu a navzdory tomu, že proti němu stála většina evropských velmocí.

Napoleonův návrat na francouzský trůn byl výsledkem složité kombinace politických, společenských i vojenských okolností. Na jedné straně zde byla nespokojenost části francouzské společnosti s restaurací bourbonské monarchie, na straně druhé rozpory mezi vítěznými mocnostmi, které se po Napoleonově pádu začaly přít o nové uspořádání Evropy.

Napoleonovo první císařství

Revoluční chaos a války s evropskými monarchiemi otevřely talentovanému důstojníkovi cestu k rychlému vzestupu. Napoleon se postupně vypracoval mezi nejvýznamnější vojenské velitele Francie a roku 1799 se podílel na státním převratu, který ho vynesl do čela státu jako prvního konzula.

V roce 1804 se pak nechal korunovat císařem Francouzů a během následující dekády vytvořil rozsáhlé evropské impérium. Kolem roku 1811 sahala Napoleonova moc od Iberského poloostrova přes Itálii a střední Evropu až po Polsko. Francouzská vojska operovala také na území dnešní České republiky, zejména během tažení, které vyvrcholilo bitvou u Slavkova roku 1805.

Napoleonova dominance nad kontinentální Evropou však netrvala dlouho. Zlomovým okamžikem se stalo tažení do Ruska v roce 1812. Napoleonova Velká armáda, která čítala přibližně 600 000 vojáků, pronikla hluboko do ruského území a dorazila až do Moskvy. Car Alexandr I. však odmítl přistoupit na mírové jednání.

Francouzská armáda se ocitla v nepřátelském prostředí, bez dostatečných zásob a vystavená stále tvrdším klimatickým podmínkám. Když 30. října 1812 udeřily první silné mrazy, situace se rychle změnila v katastrofu. Nedostatek potravin, vyčerpání, nemoci a útoky ruských jednotek zdecimovaly Napoleonovu armádu natolik, že z původních šesti set tisíc vojáků se do Francie vrátil pouhý zlomek.

Po ruské katastrofě se proti Napoleonovi vytvořila široká koalice evropských mocností. Rozhodující porážku utrpěl v bitvě u Lipska (16.–19. října 1813), známé také jako Bitva národů, kde se proti jeho armádě postavila vojska Ruska, Pruska, Rakouska a Švédska. Francouzské síly zde ztratily více než 60 000 mužů a byly nuceny ustoupit za Rýn.

Spojenecká vojska následně pronikla na francouzské území a 30.–31. března 1814 obsadila Paříž. Napoleon byl donucen abdikovat a 11. dubna 1814 podepsal smlouvu ve Fontainebleau, která ho zbavovala francouzského trůnu.

Podle této dohody byl Napoleon poslán do vyhnanství na středomořský ostrov Elba o rozloze 224 km², kde žilo přibližně 12 000 obyvatel. Přestože přišel o francouzský trůn, bylo mu dovoleno ponechat si titul císaře a vládnout ostrovu jako jeho panovník. Součástí dohody byla také roční renta až dvou milionů franků a právo udržovat malou vojenskou jednotku o síle přibližně 600 mužů.

Nechtěný návrat starých pořádků

Napoleon dorazil na Elbu 4. května 1814, paradoxně ve stejný den, kdy Paříž slavnostně přivítala nového krále Ludvíka XVIII., představitele dynastie Bourbonů. Přestože byl nyní vládcem pouze malého ostrovního státu, snažil se Napoleon aktivně spravovat místní záležitosti.

Zavedl novou ústavu, reorganizoval správu, podporoval rozvoj zemědělství a řemesel, nechal vybudovat dvě nemocnice, zavedl povinnou školní docházku a dokonce nařídil očkování dětí. Zároveň však nikdy nepřestal sledovat politickou situaci v Evropě a ve Francii.

Ve Francii se mezitím začala projevovat rostoucí nespokojenost s návratem bourbonské monarchie. Král Ludvík XVIII. sice přijal relativně liberální ústavu, známou jako Charta z roku 1814, ale jeho vláda byla spojena s návratem aristokratů starého režimu, kteří se snažili obnovit své někdejší postavení.

Mnozí Francouzi se obávali návratu feudálních privilegií a část veřejnosti pobouřilo i to, že revoluční trikolóra byla nahrazena bílou vlajkou Bourbonů. Armáda, která byla během Napoleonovy vlády jedním z pilířů režimu, byla navíc výrazně redukována a tisíce vojáků byly propuštěny nebo přeřazeny na poloviční plat.

Napoleon zároveň pozorně sledoval dění na Vídeňském kongresu, který od podzimu 1814 řešil nové uspořádání Evropy. Jednotu vítězných mocností narušovaly spory, zejména o budoucnost Polska a Saska, což v Napoleonovi posilovalo přesvědčení, že by jeho návrat mohl uspět.

Druhý dech velkého Korsičana

Rozhodující krok Napoleon učinil 26. února 1815, kdy se spolu s přibližně 1 100 vojáky, 80 koňmi a čtyřmi děly nalodil na několik lodí a opustil ostrov Elba. Po několika dnech plavby přistál 1. března 1815 v zálivu Juan, nedaleko Antibes na francouzském pobřeží. Začalo tažení, které se později proslavilo jako „Let orla“, jedna z nejdramatičtějších epizod evropských dějin.

Napoleon postupoval severním směrem přes Alpy, aby se vyhnul monarchisticky orientovaným oblastem Provence. Jeho armáda byla zpočátku velmi malá, ale postupně se k ní přidávali dobrovolníci i vojáci vyslaní proti němu. Symbolickým momentem tažení se stalo setkání s jednotkou 5. řadového pluku, poblíž obce Laffrey, dne 7. března 1815.

Napoleon tehdy vystoupil před vojáky, rozepnul kabát a zvolal: „Vojáci, jsem váš císař. Poznáváte mě? Je-li mezi vámi někdo, kdo chce zabít svého císaře, zde jsem.“ Namísto střelby vojáci sklonili zbraně a začali volat „Vive l’Empereur!“. Pluk přešel na Napoleonovu stranu a podobně reagovaly i další jednotky.

Napoleonův postup byl překvapivě rychlý. Dne 7. března vstoupil do Grenoblu, 10. března dorazil do Lyonu a 14. března 1815 se k němu připojil maršál Michel Ney, který původně slíbil králi, že Napoleona přivede v železné kleci. Politická situace ve Francii se rychle měnila a král Ludvík XVIII. nakonec ztratil odvahu čelit Napoleonovi. Z Paříže uprchl jen několik hodin před jeho příjezdem.

Když Napoleon 20. března 1815 vstoupil do Paříže, byl vítán nadšenými davy. Do Tuilerijského paláce dorazil téměř bez boje a znovu převzal vládu nad Francií. Celá operace, od přistání na francouzském pobřeží po obsazení hlavního města, trvala pouhých dvacet dní.

Napoleonova druhá vláda, známá jako „stodenní císařství“, trvala od 20. března do 22. června 1815. Během této doby se snažil prezentovat jako umírněnější vládce než v minulosti. Nabídl ústavní reformy, omezení absolutní moci císaře a větší roli parlamentu. Současně však začal shromažďovat novou armádu, která měla čelit nevyhnutelnému střetu s evropskými mocnostmi.

Sto dní

Napoleonův návrat do Francie vyvolal v Evropě okamžitou a velmi rozhodnou reakci. Zpráva o jeho útěku z Elby a rychlém postupu k Paříži dorazila také na Vídeňský kongres, kde se od podzimu roku 1814 scházeli představitelé vítězných mocností, aby rozhodli o novém uspořádání Evropy po napoleonských válkách.

Přestože mezi jednotlivými státy panovaly značné rozpory, v otázce Napoleonova návratu zavládla překvapivá jednota. Již 13. března 1815 byl Napoleon společným rozhodnutím velmocí prohlášen za „narušitele světového míru“ a fakticky postaven mimo zákon.

O necelé dva týdny později, 25. března 1815, uzavřely evropské mocnosti dohodu o vytvoření sedmé koalice, jejímž jediným cílem bylo Napoleona definitivně porazit. Koaliční státy se zavázaly shromáždit rozsáhlé vojenské síly a zahájit tažení proti Francii.

Proti Napoleonovi měla být nasazena mimo jiné pruská armáda o síle přibližně 120 000 mužů pod velením polního maršála Gebharda Leberechta von Blüchera, dále asi 100 000 vojáků britsko-spojenecké armády, vedené Arthurem Wellesleym, vévodou z Wellingtonu, a rovněž mohutné síly Rakouska a Ruska, které soustřeďovaly na Rýně přibližně 200 000 rakouských a 150 000 ruských vojáků.

Napoleon si byl vědom rozsahu této hrozby a snažil se reagovat co nejrychleji. Do léta 1815 se mu podařilo mobilizovat přibližně 250 000 vojáků, kteří měli čelit nové koaliční ofenzívě. Napoleon se proto rozhodl jednat dříve, než se jednotlivé spojenecké armády stihnou spojit. 14. června 1815 zahájil tažení do Belgie s cílem porazit nepřátelské síly postupně, každou zvlášť.

První významný úspěch zaznamenal 16. června 1815, kdy v bitvě u Ligny porazil pruskou armádu maršála Blüchera a způsobil jí ztráty přibližně 17 000 mužů. Téhož dne probíhal další střet u Quatre Bras, kde francouzský maršál Michel Ney nedokázal rozhodně porazit Wellingtonovu armádu. Tato skutečnost měla pro další vývoj tažení zásadní význam, protože umožnila spojencům udržet své síly pohromadě.

Poslední dějství lidového císaře

Rozhodující střet celé kampaně přišel 18. června 1815 v bitvě u Waterloo. Po celodenním tvrdém boji se francouzským jednotkám nepodařilo prolomit obranu Wellingtonovy armády. Situace se definitivně zlomila v okamžiku, kdy na bojiště dorazily pruské posily vedené Blücherem.

Francouzská armáda byla nakonec poražena a utrpěla těžké ztráty, které se odhadují na 25 až 31 tisíc mrtvých a raněných, zatímco spojenecké síly přišly přibližně o 26 tisíc vojáků.

Porážka u Waterloo znamenala definitivní konec Napoleonovy vlády. 21. června 1815 se poražený císař vrátil do Paříže a již následující den, 22. června 1815, byl nucen podruhé abdikovat. Tím se uzavřela krátká, avšak mimořádně dramatická epizoda jeho druhé vlády, známá jako stodenní císařství.

Napoleonův návrat z Elby a jeho triumfální vstup do Paříže 20. března 1815 tak zůstávají jedním z nejpozoruhodnějších momentů evropských dějin. Ukazují nejen sílu jeho osobnosti a politického talentu, ale také nestabilitu Evropy na konci napoleonských válek, kdy jediný muž dokázal během několika týdnů otřást celým tehdejším kontinentálním pořádkem.

Autor je spolupracovník redakce
(Redakčně upraveno)