Hrobku Dantemu vybudovali také v rodné Florencii ve františkánském kostele Santa Groce, ale jeho ostatky zde nikdy nespočinuly. Přestože o to florentinští v minulosti velmi stáli. A mimochodem – v Santa Groce jsou pohřbeni další velikáni italské historie: Michelangelo Buonaroti, Niccolo Machiavelli, Galileo Galilei či Gioacchino Rossini. A Dantemu, na straně druhé, nebylo souzeno, aby spočinul na jediném místě navěky. Jeho posmrtné putování nese prvky dobrodružného čtení.
Dante, jenž v Ravenně prožil poslední roky svého života a dokončil zde své vrcholné dílo „Comedia“ (přívlastek „božská“ k němu přidal až později renesanční básník a novelista Giovanni Boccaccio – pozn. aut.), byl původně s veškerou pompou pohřben už den po skonu v San Pier Maggiore (nyní bazilika sv. Františka, která je na seznamu Světového dědictví UNESCO jako jedna z osmi památek architektury raně křesťanského období v Ravenně – pozn. aut.).
Jeho tělo bylo uloženo do mramorového sarkofágu, kde zůstalo dalších více než 150 let.
Je ironií osudu, že Florencie, která Danteho během jeho života vykázala do exilu, zabavila mu veškerý majetek a pod hrozbou upálení mu zakázala vrátit se do rodného města, později velmi stála o návrat jeho ostatků. Poprvé to bylo 75 let po básníkově smrti. V roce 1396 Ravenna řekla ne. V 1430, Florencie žádala znovu. A Ravenna znovu odmítla. V roce 1476 se Florencie pokusila potřetí a potřetí ji Ravenna odmítla.
Papežský dekret
Vypadalo to tedy spíše jako posměch, když se guvernér Ravenny v roce 1483 rozhodl, že nejznámější mrtvola města by měla zaujmout výraznější postavení. Ten rok byl Danteho sarkofág přesunut na druhou stranu kláštera a sochař nad něj vytvořil mramorový reliéf básníka při práci. To bylo poprvé, co byly ostatky italského velikána po více než 160 letech od jeho skonu přesunuty na jiné místo.
A nemělo to být naposledy. Vlivná florentská republika totiž záhy získala mocnou zbraň. Giovanni di Lorenzo z rodu Medicejských byl v roce 1513 jmenován papežem Lvem X. To, co nedostalo Danteho rodné město, mohl požadovat papežským dekretem. A stole se. O několik let později, v roce 1519, na žádost florentských intelektuálů a umělců udělil Lev X svým spoluobčanům povolení vyzvednout v Ravenně básníkovy ostatky.
Zloděje okradli mniši
Delegace dorazila do kostela San Pier Maggiore s vahou katolické církve a jedné z tehdy nejmocnějších rodin v Evropě. Delegáti nařídili otevření sarkofágu, ale Danteho pozůstatky tam nebyly. Hrobku, jejíž obsah měl být s papežovým požehnáním ravennským ukraden, předtím nikým nezpozorováni „vykradli“ františkánští mniši, kteří pak Danteho ostatky za zdmi kláštera žárlivě střežili dalších téměř 160 let.
Dne 18. října 1677 je mnich jménem Antonio Santi vložil do dřevěné truhly (víme to, protože o tom zanechal zmínku), která pak byla od roku 1791 umístěna v mauzoleu, jež bylo na básníkovu počest vybudováno v těsném sousedství kostela San Pier Maggiore. Ale ani zde Dante neodpočíval dlouho. Další hrozbou pro jeho ostatky byl Napoleon, jenž se v roce 1805 prohlásil císařem Francie a králem Itálie a okupoval sever Apeninského poloostrova včetně Ravenny.
Pod vavřínovými keři
Tak, jak napoleonští vojáci rabovali církevní majetek na svém novém území, františkánští mniši se připravili na nedobrovolný odchod z kostela San Pier Maggiore (vrátili se do něj až v roce 1949) a Danteho ostatky v dřevěné kazetě zazdili v roce 1810 ve zdech basiliky. Když se slavilo pěti sté výročí básníkova úmrtí, Florencie si opět dělala nárok na Danteho ostatky a vybudovala básníkovi hrobku v již zmíněném kostele Santa Groce. Po několik desetiletí v devatenáctém století tak měl Dante dvě hrobky, ale nespočíval ani v jedné z nich.
Až v roce šestistého výročí jeho narození, v roce 1865, zazděné ostatky objeví zcela náhodou restaurátoři – přesněji všímavý student, který si všiml nápisu „Dantis ossa“ (Danteho ostatky) na dřevěné kazetě. Jenže ani pak Dante nenalezl klidu. Jeho další „zastávkou“ na posmrtné cestě byl prostý hrob pod vavřínovými keři v parku sousedícím s basilikou a doslova pár metrů od hrobky, kam byly ostatky umístěny koncem března 1944, aby unikly možné zkáze při bombardování města. Do své hrobky – nenápadné jednoduché stavby čtvercového půdorysu s malou kopulí v neoklasicistním stylu – se Dante vrací až těsně před Vánoci 1945.
V mauzoleu, nad jehož vstupem je nápis „DANTIS POETAE SEPULCRUM“ (Hrobka básníka Danteho) neustále hoří na strop zavěšená lampa z 18. století, která se plní olivovým olejem z toskánských kopců. Ten každoročně v září věnuje básníkově památce jeho rodná Florencie. Florentinští už vědí, že nejlépe bude básníkovi tam, kde si jej vážili nejvíce už za jeho života.
