Největší kritici Evropské unie si teď mohou spokojeně mnout ruce. A znovu opakovat svou mantru, jak je Brusel slabý a neakceschopný. Vždyť zatímco šéfového Bílého domu a Kremlu jednají na Aljašce o budoucnosti Evropy, zástupci EU musejí čekat opodál, jak to dopadne.
K tomu je samozřejmě nutné připomenout, že titíž kritici si silnou Unii nepřejí. Jakmile se objeví návrhy, jak by se její rozhodování mohlo zrychlit, jak by mohl Brusel na posílit nejen na diplomatickém poli, jsou první, kteří se proti tomu bouří. A pak vykřikují, jak je EU slabá.
To, že je ve stejné situaci rovněž ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj, že také on musí čekat opodál, jak se dva státníci na Aljašce domluví o budoucnosti jeho země, se vlastně bere téměř jako samozřejmost.
Evropě toho do karet ale nehrálo více, nebyla to nejen vnitřní opozice v čele s Viktorem Orbánem, který je možná už jen krůček od toho, aby uspořádal veřejnou oslavu ruského vítězství nad Ukrajinou (a Západem) a pozval Vladimira Putina do Budapešti.
Ostatně byl to právě Kreml, kdo si od počátku vybral jako svého druhé nepřítele, právě po Ukrajině, Evropskou unii. Jeho propaganda se rozjela naplno, aby ukázala, že EU nechce mír, že plánuje třetí světovou válku a tak dále. Však se to na nás valí ze všech stran.
Putinovým cílem bylo od počátku své nepřátele rozdělit a jejich úsilí rozmělnit. Což se mu postupně dařilo nejen uvnitř EU, ale z velké části také ve vztahu mezi Evropskou unií a Spojenými státy.
K tomu mu velmi napomohl staronový prezident Donald Trump, kterého si Putin vodí tak, jak potřebuje. Pokud na něj šéf Bílého domu udělá „bu bu bu!“, ruský diktátor to s ním vždycky nějak skoulí. Jako někdejší pracovník KGB umí „jednat s lidmi“, využívat jejich slabostí.
Trump je téměř posedlý myšlenkou vstoupit do dějin jako muž, který dokázal ukončit největší válečný konflikt na starém kontinentu od druhé světové války. Putin to ví a umě toho využívá ve svůj prospěch. A Trumpovi situace, kdy je Evropa na druhé koleji, vyhovuje.
Je samozřejmě možné, že se na Aljašce ještě nedotáhne dohoda o míru na Ukrajině do úplného konce, ale nepochybně vzniknou její základní obrysy. Protože jinak by se těžko scházely hlavy dvou států – pokud už by základní otázky nebyly předem vykomunikovány.
Ať to na Aljašce dopadne v pátek jakkoli, Evropská unie bude reagovat až na nějaký výsledek, u něhož nebude, byť jde o území Evropy. A je vlastně jedno, proč tomu tak je. Mezitím, co evropští politici budou přemýšlet, co s tím, Putin může oslavovat jedno ze svých velkých vítězství.
Nepochybně se opět dočkáme záplavy hesel o nutnosti spravedlivého míru, o tom, že se agresorovi nesmí ustupovat nebo že je územní celistvost zemí nedotknutelná. Jenže to budou opět jen další hesla.
