Je to ale rozpačitý návrat k normálu. Epidemiologové pořád dokola opakují, že je to jen na chvíli, že se na podzim nákaza ve velkém vrátí a s ní i restrikce. Zpravodajská internetová média každý den zveřejňují, kolik lidí se nakazilo, kolik vyléčilo, a co říká ten a co onen. Stejně tak by ale mohla mít také kolonky pro rakoviny, infarkty, chřipky všeho druhu, autonehody, a to by Covid-19 možná pak v řeči čísel zapadl kamsi více dozadu.
Není radno se dusit a udusit, pravda, ale společnost se už musí vrátit k normálu, i za cenu toho, že zdravotnictví bude muset pomoci třeba zvýšenému počtu nakažených. Už jsou únavné zprávy, kdy jeden den největší zpravodajský portál informuje, že „dnes je největší nárůst počtu nakažených za poslední dva měsíce,“ a hned den poté „dnes je evidován nejnižší přírůstek nemocných za poslední týden“. Tak dost!
„Ten virus si zkrátka neřekne, fajn, tak já končím, odcházím. Bude tady, bude mezi lidmi, i když vědci najdou nějakou vakcínu. Vždyť mutuje. Už ale nejde takhle žít další měsíce zavření doma, za štíty, dívat se, jak ekonomika umírá,“ míní čtyřiadvacetiletá kadeřnice Míša z Prahy-západ. Výstižné.
Někdo ale pořád má očividně velký strach. A nejen (pochopitelně) senioři. Například jako včera mladík v pražském metru na trase C cestoval v černé gumové masce se super filtrem. Podle pouzdra v ruce možná muzikant nebo florbalista. Kdo ví. Upřený pohled přes zamlžená sklíčka. Přece jen působil trochu exoticky.
Buď je fanatik do apokalyptických filmů a má pocit, že „už je to tady“, anebo nesuďme, má možná velmi sníženou imunitu od dětství, nebo chronické problémy s dýcháním, anebo by ho jeho onemocnění mohlo ohrozit na životě…
To v jedné ulici na pražských Vinohradech někdo včera roušku ostentativně odhodil na silnici a jiní zase s radostí, s odhalenými tvářemi, hned naproti špacírují kolem Zmrzlináře. A mnozí neodolají. Léto je přece tady, a nejde pořád žít jen myšlenkami na nákazu, sucho a krachy.
