Podle příslušné legislativy může rozpočtový výbor v této fázi (tj. v prvním čtení) Sněmovně doporučit jednu z pouhých dvou možností:
Schválit tři základní parametry – tedy celkové příjmy a saldo a z těchto dvou hodnot plynoucí celkové výdaje – v souladu s vládním návrhem, a tím návrh „pustit“ do druhého čtení, kde se dají měnit detaily návrhu (ovšem při dodržení schválených základních parametrů), nebo vrátit celý návrh rozpočtu vládě k přepracování.
Debata výboru trvala kolem čtyř hodin. Valnou většinu tohoto času zabrala vystoupení, ve kterých poslanci náležející ke vznikající vládní koalici vyjmenovávali položky rozpočtu, v nichž podle jejich názoru návrh podhodnocuje očekávanou výši výdajů.
Ke konci jednání poslankyně Alena Schillerová nasčítala všechny tyto chybějící výdaje na téměř 96 miliard korun, načež navrhla (a výbor to schválil) přerušit projednávání do pondělí.
Z mého pohledu – z pozice předsedy nezávislého Výboru pro rozpočtové prognózy (VRP) jsem byl jednání přítomen – je uvádění výše uvedené částky coby součtu „děr“ v rozpočtu zavádějící. Vládní návrh jisté vady na kráse má, ale jsou méně dramatické. Situace se dá popsat v těchto deseti bodech:
1. Hlavní mandatorní výdajové položky (důchody, rodičovský příspěvek a podobně) prošly kontrolou ze strany expertů Národní rozpočtové rady (NRR), aniž by byly zjištěny nějaké nesrovnalosti. Nemám důvod této analýze nevěřit.
2. U některých menších výdajů jistě nelze vyloučit, že jsou v návrhu uvedeny na nerealisticky nízké úrovni. Může jít o položky, u nichž je nyní skutečná výše čerpání v příštím roce nejistá, a lze tudíž uvést pouze určitý interval možných výsledků (např. není jasné, kolik lidí požádá o novou superdávku). Vláda si u těchto nejistých položek mohla z nabízejících se scénářů vybrat spíš ty optimističtější.
Nebylo by to nijak překvapivé: Podle stanoviska VRP vláda nejspíš zvolila až příliš optimistický scénář v září při „nalezení“ dodatečných příjmů pramenících z nové legislativy týkající se jednotného měsíčního hlášení zaměstnavatele a nelegálního zaměstnávání. Předpokládám, že touto cestou se do rozpočtu mohlo dostat podcenění výdajů v celkovém objemu maximálně velmi nízkých desítek miliard korun.
3. Pokud vláda postupovala tímto způsobem, šlo by zjevně o příklad chybné tvorby rozpočtu. Výsledná nepřesnost by však v relaci k celkovému objemu výdajů (2,4 tisíce mld. Kč) byla jen poměrně malá a u mandatorních výdajů by se dala řešit (ve druhém čtení návrhu ve Sněmovně) přesunem potřebných prostředků z nemandatorních výdajů.
4. Je téměř jisté, že v případě vrácení návrhu k přepracování následně vláda (rozumí se nová vláda) pošle do Sněmovny návrh s (téměř) týmiž hodnotami oněch tří základních parametrů, protože příjmy jsou dány makroekonomickou prognózou.
Saldo (maximální) je dáno zákonem a maximální výdaje pak aritmeticky plynou z prvních dvou parametrů. Návrh může být výrazně odlišný jen ve vnitřní struktuře výdajové strany (při dodržení jejich celkového objemu).
5. Rozhodnutí Sněmovny návrh schválit/vrátit k přepracování tedy bude mít vliv jen na to, kdy a kdo provede přesuny peněz na výdajové straně návrhu (při dodržení už dnes známého objemu celkových výdajů) tak, aby rozpočet víc vyhovoval představám a prioritám nové vládnoucí koalice:
a) Pokud se Sněmovna rozhodne tři základní parametry návrhu schválit, následně (ve druhém čtení) proběhnou přesuny výdajů cestou poslaneckých pozměňovacích návrhů; tady je nevýhodou riziko přijetí návrhů, které budou nedostatečně připraveny, propočteny, prodiskutovány s relevantními připomínkovými místy a podobně.
b) Pokud Sněmovna vrátí návrh k přepracování, proběhnou tyto přesuny na půdě vlády; nevýhodou této cesty je jeho časová náročnost vedoucí téměř jistě k rozpočtovému provizoriu na počátku příštího roku (viz vývoj po minulých volbách).
Jde tedy o volbu „později a kvalitněji“ versus „rychleji a s rizikem vad (ať bezděčných, nebo záměrných)“.
6. NRR už v říjnu vyslovila podezření, že navržené navýšení výdajů na obranu (jejichž část přesahující 2 % HDP se do schodku limitovaného zákonem nepočítá) je oproti letošnímu roku zejména v oblasti dopravních staveb příliš dramatické na to, aby šlo skutečně o dodatečné výdaje plynoucí z vojenského využití. Nová vláda může tuto obavu sdílet a chtít v této oblasti výdajů ambici pro příští rok zredukovat.
To lze zařídit prostě tak, že tuto položku (celkově 2,35 % HDP) v příštím roce záměrně naplní jen částečně, a z tohoto titulu tedy bude záměrně mířit na nižší schodek, než je 286 miliard korun zakotvených v aktuálním vládním návrhu. Důsledkem by ovšem byly nižší výdaje v příslušných oblastech, tedy především ve výstavbě dopravní infrastruktury.
7. Dopravních staveb se týká i další sporné téma. Celková téměř stomiliardová částka, o které mluví poslankyně Schillerová jako o chybějících penězích v rozpočtu, je z více než třetiny tvořena cca 37 miliardami korun chybějícími v jiném rozpočtu:
V rozpočtu Státního fondu dopravní infrastruktury (SFDI). Tento deficit se ale dá řešit velmi jednoduše a zcela odděleně od osudu státního rozpočtu – tím, že bude schválen nový rozpočet SFDI s výdaji nižšími o oněch chybějících 37 miliard korun.
8. Snížení rozpočtu SFDI o 37 miliard korun ovšem povede k zastavení nebo nezahájení výstavby nebo oprav silnic a dálnic. Pokud jde o investice dobře připravené, a tedy pro ekonomiku do budoucna výnosné, jistě by bylo hezké, kdyby k jejich realizaci došlo neboli kdyby byly naopak o 37 miliard korun navýšeny příjmy SFDI – to jest, kdyby o tuto částku byla navýšena dotace pro SFDI ze státního rozpočtu. I to lze ve druhém čtení zařídit, a to škrtnutím 37 miliard korun výdajů někde jinde.
9. Pokud jde o investice dobře připravené a pro ekonomiku přínosné, pak by bylo z hlediska mezigenerační férovosti lepší je stavět na dluh (aby náklady na ně spláceli budoucí generace, jejichž příjmy díky těmto investicím narostou).
Ale to už by znamenalo nutnost zvýšit deficit, a tedy nejen poslat návrh vládě k přepracování, ale navíc schválit změnu zákona o pravidlech rozpočtové odpovědnosti tak, aby byl limit na deficit vyšší, než je v dnešním znění.
10. U objemu investic je ale třeba kromě jejich budoucí přínosnosti dávat pozor i na kapacitu ekonomiky a na určitou stabilitu objemu investic v čase, aby vláda velkými změnami objemu veřejných investic v čase nevnášela do ekonomiky střídavě prorůstové a protirůstové šoky.
Právě toto dnes hrozí: Výdaje SFDI mají podle výhledu do roku 2028 prudce růst na úroveň, která nejspíš – soudě dle zkušenosti z předchozích mnoha let – není dlouhodobě udržitelná. Investice (ty dobré a na dluh) jsou krásná věc, ale i u nich je nutné postupovat s rozumem.
Autor je ekonom České spořitelny a předseda Výboru pro rozpočtové prognózy
(Redakčně upraveno)
