Jde o poraženectví, nebo o něco jiného? Pokud by šlo o poraženectví, kde se náhle vzalo? Vždyť třeba během Babišova vládnutí v letech 2017 až 2021 se strany současné vlády, tehdy z opozičních lavic, pokusily opakovaně, celkem třikrát, vyslovit kabinetu nedůvěru. Marně. Neměly potřebnou většinu.
Přesto se k věci postavily čelem a bojovně a šly do střetu i bez zajištěné většiny. Ne tak nyní. Nyní by pro rozpočet také velmi pravděpodobně sněmovní většinu nezískaly. Na rozdíl od let 2018, 2019 a 2021, kdy se pokusily tehdejší vládu sesadit, nyní za svůj rozpočet stejně principiálně bojovat odmítají.
Když někdo jednou z menšinové pozice bojuje, seč může, hned několikrát, za pád vlády a podruhé z podobně menšinové pozice zavrhne hned, bez jakékoli snahy, byť jen jedno jediné zabojování za rozpočet, notabene za vlastní rozpočet, jde se z hlediska principiálnosti o podivně nekonzistentní rozkol v jednání.
Nabízí se tak vysvětlení, že ve skutečnosti nejde o defétismus, nýbrž o kalkul, který se za rezignovanost jen schovává. Vskutku, zjevně jde o kalkul, neboť končící kabinet si zkrátka spočítal, že politicky ztratí méně, pokud už návrh nepředloží. Ba že dokonce může získat.
Už po volbách totiž dosluhující vláda musela přiznat, že v návrhu rozpočtu chybí desítky miliard korun na připravené dopravní stavby. To tedy přiznala až poté, co návrh rozpočtu předložila těsně před volbami ještě staré sněmovně.
Bylo by nyní velmi zvláštní, pokud by v návrhu předloženém nové sněmovně již přiznané „manko“ nekorigovala. Buď by musela některé připravené dopravní stavby odpískat, nebo by musela najít nové úspory, nebo by musela navýšit plánovaný schodek rozpočtu.
Protože už aktuálně navržený schodek, 286 miliard korun, je prakticky při samé horní mezi zákonných možností, znamenalo by zvýšení deficitu nejspíše porušení zákona o pravidlech rozpočtové odpovědnosti.
Takže dosluhující vláda by při samém konci svého působení mohla v očích veřejnosti získat cejch rozpočtově neodpovědné. Ztížilo by to tak její pravděpodobně již chystanou palbu z opozičních lavic do vlády nadcházející, která bude spočívat v kritice rozpočtové neukázněnosti.
Taková kritika ostatně – což je pozoruhodné – zaznívá již nyní, kdy ještě dokonce ani nikdo není prezidentem pověřen jednáním o sestavení oné nadcházející vlády. Že prý příští vláda shledala, že ve veřejné kase není dost peněz na její rozmáchlé sliby…
Jenže to, že tam není dost peněz, tvrdí předně sama vláda dosluhující. Ta stále nese plnou zodpovědnost za stav veřejných financí i za rozpočet na příští rok. A měla by podle toho konat. I přesto, že by v rámci tohoto konání měla porušit zákon o pravidlech rozpočtové odpovědnosti.
Místo toho však dosluhující kabinet sází na to, že „horký brambor“ rozpočtového manka přehodí na vládu nadcházející. Kterou tedy potenciálně hned, pěkně za tepla, nařkne z rozpočtové neodpovědnosti.
Pokud například nová vláda normálně zahrne připravené dopravní stavby do rozpočtu, tedy zcela bez ohledu na jakékoli plnění či neplnění předvolebních slibů a utrácení za ně v podání dosavadní opozice, novopečená opozice už má připravenu půdu na to, aby tvrdila, že jde o důsledek rozhazování za rozmáchlé předvolební sliby.
Jestliže by tedy dosluhující kabinet, stále normálně vládnoucí, normálně předložil návrh rozpočtu normálně zvolené sněmovně, šlo by o normální politický postup. Za který si daňoví poplatníci zákonodárce platí. Stejně jako si je platí třeba za pokusy o vyslovení nedůvěry, i když mají také jen pramalou šanci na úspěch. To je zkrátka politika.
Cokoli jiného je politikaření, ba políček politické kultuře v zemi. To, že se má odcházet s čistým stolem a že se nemá svalovat jeho zašpinění na nově příchozí, je ovšem hodnotovým přístupem, jenž politiku, resp. politickou kulturu dalece přesahuje.
Autor je hlavní ekonom Trinity Bank
(Redakčně upraveno)
