Dá se s jen mírnou nadsázkou konstatovat, že ukradení Československa v únoru 1948 vyvrcholilo ukradením peněz jeho obyvatel v červnu 1953.
V sobotu 30. května 1953, den po ujištění prezidenta A. Zápotockého, že měnová reforma je fáma, se občané od předsedy vlády V. Širokého dozvěděli, že měnová reforma uskutečněna bude. Zbývaly dva víkendové dny na utracení peněz.
Nedalo se odmítnout
Nešlo o zvláštní případ, spíše jeden z mnoha. V roce 1949 oslovilo vedení průmyslového závodu na okraji Prahy místního živnostníka, jemuž patřily stavební parcely, že by bylo dobré se domluvit na odkupu, protože tamní dělníci potřebují nové byty. Živnostník to pochopil jako nabídku, která se nedala odmítnout, zvláště když při jednání bylo zmíněno jeho funkcionaření v Sokole i nedávná cesta do vězení jeho přítele, označeného za agenta Západu. Prodal, nechtěl jej následovat.
Z dochovaných listin lze rekonstruovat, že prodal za zhruba 540 000 Kč, tedy částku podle vyjádření současných znalců silně podhodnocenou. Navíc v kupní smlouvě bylo uvedeno, že částka bude vyplacena pouze v případě, že ji odsouhlasí závodní rada. A nakonec byly peníze odeslány na tzv. vázaný vklad, což byl typ bankovního účtu, s nímž jeho majitel v podstatě nemohl disponovat. Tyto vázané vklady pak byly při měnové reformě o čtyři roky později bez náhrady zrušeny.
Alespoň zdání pravidel
Šlo tedy o trochu sofistikovanější verzi krádeže ze strany státu, než byly znárodnění, vyvlastnění a podobné formy zabavování majetku. Na konci 40. let se revoluční režim snažil vyvolat alespoň zdání, že směrem k některým majetným občanům ctí zákonnost. Vždyť šlo o běžnou transakci na základě kupní smlouvy.
Restituenti pak po téměř půlstoletí museli v těchto případech dokazovat, že svůj majetek prodávali pod nátlakem, za výrazně nevýhodných podmínek a že z prodeje neviděli ani korunu. Mimochodem, zmíněný případ má kuriózní dohru. Stát tyto pozemky původním majitelům už nikdy nevydal, protože dělnická třída si na nich pořídila bydlení v tzv. „dobré víře“, a jako odškodné v roce 1991 nabídl restituentům zhruba půl milionu. Některé věci se zkrátka nemění.
Vše začalo po válce
Vázané vklady však nejsou vynálezem revoluční ekonomiky, jak by se mohlo zdát, ale byly u nás zavedeny v rámci měnové reformy v roce 1945, která si kladla za cíl snížit objem peněz v oběhu (znehodnocené používané měny versus malé množství dostupného zboží).
Všechny peníze byly vyměněny v poměru 1:1 za československé státovky vytištěné v Anglii. Každý si mohl vyměnit maximálně 500 Kč, peníze nad tuto částku byly nuceně složeny na vázané vklady. Ty sice byly v některých případech uvolňovány, navíc z nich bylo možné čerpat na základě žádosti (např. sociální či lékařské důvody), ale v podstatě zůstávaly zablokovány až do roku 1953, kdy byly při další měnové reformě bez náhrady zrušeny a v podstatě propadly státu.
Nucený prodej majetku
Dá se tedy konstatovat, že po skončení světové války stát nejdříve „oholil“ veškeré obyvatelstvo (ty movitější logicky víc) v zájmu nastartování válkou zdevastované ekonomiky. V prvním poválečném roce patřila nadpoloviční většina vázaných vkladů střední třídě, zhruba pětina dělníkům.
Po tzv. Únoru pak nový režim vázané vklady využil také při nuceném prodeji majetku živnostníků, obchodníků a statkářů i dalších příslušníků střední vrstvy a v červnu 1953 (už v únoru toho roku zakázal na vázaných vkladech veškerý pohyb) své úsilí korunoval konečným tahem.
Co přinesla měnová reforma v roce 1953? Snížila nepoměr mezi množstvím peněž shromážděných občany a množstvím zboží, které byl stát schopen v rámci centrálně řízeného hospodářství vyprodukovat.
Poškodila každého, kdo měl ušetřeny peníze, prakticky odstranila majetkové rozdíly. Stát získal přehled o majetku občanů (evidovaná výměna peněz), živnostníkům i soukromým zemědělcům odebral provozní kapitál. A zrušením vázaných vkladů mu spadl do klína majetek jeho občanů v řádu stovek miliard korun.
