Poskytnutí uvedených peněz je fakticky nevratným a bezúročným převodem Ukrajině. O půjčku v pravém smyslu slova tedy nejde. Leda že by Rusko souhlasilo, že Kyjevu uhradí válečné reparace. V takovém případě by se peníze, která hodlá Kyjevu poskytnout Evropská komise, změnily v bezúročnou půjčku a Kyjev by je Evropské komisi zase vrátil – ovšem i tak bez úroku.
Pravděpodobnost, že Rusko bude Ukrajině hradit reparace, je ovšem velmi nízká. Evropská komise chce dané peníze, minimálně oněch 2 200 miliard korun, Ukrajině poskytnout ze zmrazených ruských devizových rezerv, které jsou nyní uloženy v Belgii, v tam sídlící finanční společnosti Euroclear. Právě Belgie se však „staví na zadní“ a s poskytnutím uvedených peněz Ukrajině příkře nesouhlasí.
Její vláda se obává situace, kdy by sankce vůči Rusku, na jejichž základě ke zmrazení rezerv došlo, přestaly platit, přičemž peníze z nich by už byly převedeny na účty Ukrajiny. V takovém případě by si Rusko mohlo u mezinárodních soudů nárokovat peníze ze svých rezerv právě u Belgie. A Belgie by mu je potenciálně musela zaplatit, zřejmě i s úroky.
Sankce, které ruské rezervy „zmrazily“, přitom mohou přestat platit poměrně snadno. Každých šest měsíců je totiž třeba je obnovovat, a to jednomyslným usnesením všech členských zemí EU. Pokud by si například Maďarsko „postavilo hlavu“, že už sankce dále nepodpoří, Rusko by si okamžitě mohlo na v přepočtu tisíce miliard korun, které má uloženy v Belgii, činit nároky.
Proto Evropská komise do věci nejprve vtáhla jednotlivé členské země EU. Chce po nich, aby se za peníze Ukrajině zaručily. Takže pokud by Rusko chtělo po Belgii peníze ze svých rezerv, celkově tam nyní má kolem 5 000 miliard korun, složí se na Belgii ostatní země EU, včetně Česka.
Aby Belgie mohla Rusku jeho rezervy, mezitím darované Ukrajině, „rozmrazit“. A Rusku vrátit. Česko by tak již nyní muselo vyčlenit minimálně zhruba 40 miliard korun, které by potenciálně přes Belgii převedlo Rusku.
Protože je celá věc očividně dosti „vachrlatá“, snažila se Evropská komise Belgii získat na svoji stranu ještě něčím více než jen zaangažováním dalších členských zemí coby ručitelů celé operace. Coby ručitel poslední instance, spíše věřitel poslední instance měla v operaci, jež nemá historické obdoby, vystupovat Evropská centrální banka (ECB).
Takže pokud by se některý z členských států zdráhal své peníze přes Belgii Rusku poslat, centrální banka eurozóny by je vlastně jednoduše „natiskla“ úplně nanovo. To ale ECB odmítla, čímž Evropské komisi její plány zásadně nabourává.
Došlo by tím totiž k pošlapání fundamentálního principu fungování eurozóny, tedy že nedojde k financování dluhů, které dělají vlády členských zemí, „tiskem“ nových eur. Takové tištění za účelem látání vládních dluhů je totiž potenciálně inflační a ohrožuje důvěryhodnost centrální banky.
Evropská komise kontruje krokem, kdy chce nově Belgii získat na svoji stranu příslibem záruky poskytnuté jednotlivými členskými státy – v případě Česka by šlo opět o oněch zhruba minimálně 40 miliard korun, které by tedy bylo třeba vyčlenit v rámci rozpočtu ČR.
K tomu Evropská komise nabízí záruku v podobě možnosti čerpání z rozpočtu EU, do něhož pochopitelně Česko také přispívá. Evropská komise rovněž navrhuje právní klíčky, jež by Belgii chránily před možnou právní mstou Ruska či zamezovaly převodu „rozmrazených“ ruských rezerv zpět do Ruska.
Otázkou zůstává, zda návrh Evropské komise bude Belgii stačit. Pokud ne, hodlá si Evropská komise peníze pro Ukrajinu napůjčovat prodejem společných dluhopisů EU. Úroky i jistina z nich by nakonec byly hrazeny opět i z českého rozpočtu.
Autor je hlavní ekonom Trinity Bank
(Redakčně upraveno)
