O výši minima už nerozhoduje politický kalkul, nýbrž zákonný automat navázaný na vývoj průměrné mzdy. Díky tomuto mechanismu se podíl minimální mzdy na té průměrné v letošním roce vyšplhal na 43,4 procenta. Cílem je přitom postupně dokráčet až k 47 procentům v roce 2029.
Zajímavý pohled nabízí celoevropské srovnání. V nominálním vyjádření sice stále platí, že nejvyšší minimální mzda v EU je 4,4krát vyšší než ta nejnižší. Pokud však data očistíme o cenovou hladinu, tedy přepočteme je na standard kupní síly (PPS), propast se výrazně zmenšuje na 2,4násobek.
Právě zde si Česko připisuje statistický úspěch. Pro letošek se tuzemská ekonomika, společně se Slovenskem a Bulharskem, nově posouvá do „vyšší ligy“. Opouštíme skupinu zemí pod hranicí 1 000 PPS a řadíme se do středního pásma (1 000 až 1 500 PPS, pozn. aut.) po bok Slovinska či Portugalska. Premiantem zůstává Německo s 2 157 PPS, zatímco na chvostu se krčí Estonsko (886 PPS).
Minimální mzdu v Česku pobírá zhruba 120 tisíc lidí, tedy asi tři procenta zaměstnanců. Mohlo by se zdát, že jde o zanedbatelnou skupinu, která výkon ekonomiky neovlivní. To je však omyl. Minimální mzda funguje jako „spodní kotva“ celého mzdového systému. Její růst tlačí nahoru i zaručené mzdy v dalších profesích a celkově zvyšuje mzdové náklady firem.
A právě zde přichází ono „ale“. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) ve své zprávě z minulého roku upozorňuje, že dohánění vyspělých ekonomik v posledních letech zpomalilo. Růst produktivity práce po globální finanční krizi výrazně oslabil a po pandemii se prakticky zastavil.
Česká ekonomika podle OECD potřebuje posílit inovační kapacitu, podpořit vznik a růst dynamických firem a zlepšit podnikatelské prostředí. Bez oživení produktivity může růst mezd postupně oslabovat konkurenceschopnost a brzdit další konvergenci k vyspělejším zemím.
Autor je hlavní ekonom Trinity Bank
(Redakčně upraveno)
