Napřed autem zastavím u prvního stanoviště, kde si muži v ochranných oblecích, štítem před obličejem a rouškou přes pusu a nos nejprve ověří moji totožnost. Dají mi volební obálku, kam vložím vybraný volební lístek, popojedu o pár metrů dál k vysoké volební urně, kam z okénka vhodím obálku. A je to. Tím jsem se stal jedním z tisíců voličů, kteří kvůli koronavirové pandemii nemohl jít přímo do volební místnosti, ale musel jsem volit pod širým nebem, ze svého auta. Jsem totiž v karanténě.
Do otevření volebních místností chyběl necelý týden, když do mého chytrého telefonu dorazila zpráva, které se mi ani nechtělo věřit. Dcera je pozitivní na covid-19. Přestože neměla žádnou horečku, nebolely ji svaly, ani nemá žádné jiné vážně zdravotní potíže – pouze občas pokašlávala a posmrkávala. Nedá se nic dělat. Celá rodina končí v karanténě a postupně jdeme také na testy.
Bydlím v nevelkém městě na západ od Prahy, nechtěl jsem se vzdát možnosti ovlivnit podobu budoucího krajského zastupitelstva, ale jako volič v karanténě jsem měl jedinou možnost, jak to udělat: Odevzdat svůj hlas z okénka auta. Nerozhodoval jsem se ani vteřinu. Odvolím z auta. Už teď ve středu 30. září mezi sedmou ráno a třetí odpoledne, i když oficiální termín je v pátek 2. října a v sobotu 3. října.
Informace na internetu
Napřed jsem si samozřejmě musel najít patřičné informace, tedy kde přesně je automobilová „volební místnost“ a co všechno musím splnit, abych mohl vhodit obálku do urny. Otevřel jsem si internetové stránky naší radnice, kde hned narazím na to, co hledám: „Informace k volbám pro osoby s nařízenou individuální karanténou nebo izolací z důvodu covid-19 jsou zveřejněny na stránkách Středočeského kraje.“
Kliknu na odkaz a dozvím se vše podstatné, tedy především kde volit a jak. Základní podmínkou je přijet na místo autem a mít s sebou občanský průkaz pro ověření totožnosti. Není tedy třeba nechat se předem zapsat do speciálního seznamu voličů.
Krajský úřad mi na svém webu rovněž doporučil vzít si s sebou potvrzení od lékaře či hygienické stanice o nařízené karanténě nebo izolace. Vzal jsem si tedy potvrzení z pražské nemocnice v Motole, kde jsem byl v úterý na testu na koronavirus. Nic jiného totiž nemám. To, že mám být v karanténě, mi po telefonu řekla pouze zdravotní sestra mého praktického lékaře, kam jsem sám volal, když jsem zjistil, že je dcera pozitivní. Nikdo z hygieny se mi zatím neozval. Snad bude papír z Motola stačit.
Pětiminutové volby
Na náměstí našeho města, kde se konají volby „drive in“, jsem dorazil asi v půl desáté ráno. Kam přesně mám jet, ukazují šipky. Místo střeží policisté. Vjíždím do vymezeného prostoru. Z auta po celou dobu nesmím vystoupit. Pásky ukazují, kam je zakázán vstup.
Zastavuji u dvou mužů v ochranných oblecích. I já mám roušku. Stahuji okénko a podávám jim občanský průkaz. Odnesou ho o pár metrů dál k členovi volebního štábu, který si zapisuje mé jméno. Aniž by se zajímali o potvrzení, že jsem v karanténě, se vrací zpět s občankou a volební obálkou.
Do obálky vložím vybraný volební lístek a popojedu o pár metrů dál k připravené urně. Celý volební akt trvá asi pět minut. Nečekal jsem v žádné frontě, v daný čas jsem tu byl úplně sám. „První sice nejste, ale moc lidí zatím nepřijelo,“ říká mi jeden z mužů v ochranném obleku.
Teď už můžu jen čekat, jak krajské volby dopadnou. A taky jestli nás dcera nakazila covidem.
