Fanoušci Okresního přeboru, seriálu z prostředí venkovského fotbalového mužstva, ho milují coby hráče Jardu Kužela. Na citlivější notu zabrnkal v seriálu Kukačky jako táta jednoho z dětí vyměněných porodnicí. Při rozhovoru pro Finanční a ekonomické informace (faei.cz) prozradil, kdy byla jeho rodina hodně ohrožená, proč rád jezdí na stejná místa i jak moc miluje fotbal.
Tipuju, že když byl David kluk, rád bavil třídu, vymýšlel srandičky, spíš zlobil… I teď z vás mám pocit šoumena. Pletu se?
Je to tak. Já byl šáša, určitě.
Nebál jste se proto návštěvy rodičů na třídních schůzkách? Já, jako třídní bavič, to tak měla…
Naši nemuseli na žádné třídní schůzky, jsem z učitelské rodiny, takže všechno měli z první ruky. Já byl trestanej hned, jak jsem něco provedl.
Co učili?
Tělocvik, zeměpis, byli oblíbení učitelé, nešlo o žádné předměty, kde se to bere hodně přísně.
V nové hře Obraz, kterou uvede Divadlo Na Fidlovačce, hrajete inženýra v továrně na letadla. Marek se vyznačuje přímou povahou. Říká na rovinu, co si myslí. Jste taky přímočarý?
Jo, mám to stejně, akorát nejsem inženýr, letadlům nerozumím a ani nemám vysokou školu. To, že říkám věci na rovinu a jsem poměrně prchlivej, možná i cholerickej, je pravda. To nás s Markem spojuje.
Obraz pojednává o třech přátelích, jejichž vztah ohrožuje, že se z jednoho stává snob. Marek to snáší těžko, touží po starých dobrých časech, kdy se kamarádi sešli, zasmáli, svět byl jednodušší. Je vám tím blízký?
Nějakým způsobem ano, ale zároveň je v tom u něj určitý způsob nadutosti. Ve starých dobách měl trošku navrch, měl pocit, že byl šéfíčkem té party. A teď se mu zdá, že o primát přichází. Je tam ješitný poranění. Neříkám, že nejsem ješitnej, ale v tomhle ohledu ne.
Jsem boomer, poměrně konzervativní, mám rád starý dobrý věci. Radši jedu někam, kde to znám. Já se totiž rád těším, a když vím, na co se těším, jak to tam konkrétně vypadá, tak do takového místa jedu radši. Nepatřím k objevovatelům nového, kde se mi to sice může třeba líbit víc, ale zároveň i míň. Raději sázím na jistotu.
V Obrazu účinkujete s Michalem Dlouhým a Kamilem Halbichem. Jak se vám s nimi zkouší?
Moc jsem se na zkoušení těšil, s Michalem zkouším už třetí věc. My spolu vystudovali konzervatoř, tudíž se známe od hereckých plínek. Natrefili jsme na sebe při natáčení Kapitána Exnera. Při něm jsme si řekli, že by bylo prima si spolu něco nazkoušet.
Byl z toho Muž mojí ženy na Fidlovačce, pak Vedlejší účinky v Divadle Palace a teď jsme zpátky na Fidle. Věděl jsem, že Michal hraje s Kamilem, tak jsem mu říkal, že bych si s ním moc rád zahrál. No a vyčekali jsme se a je z toho zkoušení Obrazu.
Na Fidlovačce má velký úspěch Muž mojí ženy, kde s prvně jmenovaným kolegou představujete muže „dělící se“ o jednu ženu. Váš paroháč vyniká coby skvělý kuchař, ale bordelář. Co vy a vaření?
S Krešem se shoduju v tom, že jsem bordelář a na rozdíl od něj nevařím. Umím si upéct maso a něco si hezky koupit. (směje se)
Velkou popularitu jste získal jako Jarda Kužel v seriálu Okresní přebor. Fotbal měl být původně vaší obživou. Asi je super znát perfektně pravidla, sportovní hantýrku, a hlavně zakopat si na place?
Jo, jo, to je pravda. Dokonce bych řekl, že každá fotbalová věc, kterou mi nabídli, tak jsem ji přijal bez výhrad. Vlastně i slepě, je mi jedno, jakej to má scénář, hlavně že tam je fočus. Fotbal je moje životní láska.
Nevím, jestli bych se stal profi fotbalistou, kdybych se nedostal na konzervatoř a nebyl hercem. Ale fotbal mě baví a nevím, kam až by mě ta křižovatka uměla dovést. Každopádně bych teď byl dávno ve fotbalovém důchodu a možná přemýšlel, jak se uživit. Takže jsem šťastnej, že to válčím tak, jak to válčím.
Roli vám Jan Prušinovský, spoluautor scénáře a režisér, napsal na tělo. Seriál uvedla televize poprvé před patnácti lety, to vám bylo čtyřicet. Pořád proháníte mičudu?
Je to čím dál řidší, stejně jako porost na hlavě. Na hřiště se dostanu dvakrát, maximálně třikrát do roka s charitativním Realem Top Praha. Jezdíme po různých fotbalových stadionech, kde někomu konkrétnímu pomůžeme, což se mi moc líbí.
V poslední době měl obrovský ohlas seriál Kukačky, inspirovaný skutečným příběhem záměny novorozenců. Jste tátou čtyř dětí, dovedete si takovou situaci představit?
Vůbec! Já si zakázal představovat si ty situace, protože mi bylo okamžitě plačtivo, kdy s tím v tu chvíli nemůžu nic dělat. Úplně jsem soucítil s mým Karlem Holcem, to popření, že něco takového neexistuje, že to nemůže být pravda. Přesně to bych dělal já! To přece nemůže bejt?! Proč, proč?! Racio by ustupovalo emocím. Náročná situace, naštěstí pro mě modelová…
V kabině na lanovce jedoucí v neděli 31. října 2021 na Ještěd zůstala uvězněná 15 metrů nad zemí vaše žena s dětmi. V zřícené kabině mířící dolů zahynul průvodčí. Asi jste prožil hrozný strach! Jak se z toho otřesu rodina dostala?
Já si myslím, že nedostala. Jde o věc, která pořád probíhá. Já to asi na začátku nějak podcenil, protože jsem věděl, že mám rodinu na výletu, ale sám jsem měl práci. A žena mi psala, že se zasekli na lanovce na Ještěd.
Já si vůbec neuměl představit, o co jde. Já v hlavě úplně vynechal, že jde o lanovku Českých drah, jak to tam vypadá, že jdou jen dvě proti sobě, že tam někde visej. Až potom mi došlo, jak to všechno bylo, že mohlo jít o mnohem větší průser…
Myslím si, že v naší rodině to pořád je. Děti se bojí výtahů, lanovek. Navíc to, že jsem s nimi nebyl právě v tuhle chvíli, i když nezaviněně, stejně to má člověk v hlavě. Že jsem jim nemohl být tou oporou.
Vypadá to, že se dcera Anežka (16) vydala v otcových stopách. Hrála i hlavní roli v mysteriózním filmu Spící město a vašeho potomka v seriálu Zrádci. Chce být herečkou?
Já myslím, že ne, ale zase je ve věku, kdy se představy hodně proměňují. Je na osmiletém gymplu, takže má čas se rozhodnout. Nejsem z těch herců, co by jí říkali – Ne, nedělej to…. Tohle ode mě neuslyší, pokud se rozhodne jít tímhle směrem a bude dobrá. Není lehký prosadit se jako holka, kluci to mají lehčí, obecně. Cokoliv si vybere, je na mně, abych ji podpořil.
Vybavuju si, jak moje nejstarší dcera Ema v tomhle věku měnila názory poměrně rychle. Bavili jsme se o Sherlockovi, tehdy frčel ten seriál a Benedict Cumberbatch, všude plakáty a ona pěla, že je bůh. Já jí za 14 dní říkám, že jsem ho viděl…
Načež ona: „Toho už nemiluju“. Aha, tak to bylo nějaký rychlý. (směje se) Myslím si, že Anežka by mohla být umělecky zaměřená, krásně maluje. Vzpomínám si ale i na dobu, kdy chtěla bejt forenzní detektiv, takže, kdo ví… (směje se)
Před časem jste téměř po dvaceti letech odešel ze stálého angažmá v Dejvickém divadle. Vystoupit z rozjetého vlaku nebývá snadné. Jak se dnes na to rozhodnutí díváte?
Bylo to, jak to mělo bejt. Tudíž se zpětně na odchod dívám, jako na správný krok. Mně je dobře, jim je dobře… Rozvod proběhl správně!
Stálý plat je v dnešní nejisté době důležitý, zvlášť v případě, kdy člověk nežije sám. To vás netížilo?
Vůbec ne. Já si věřím. Dokonce jsem říkal, že rok nebudu zkoušet vůbec nic, abych zjistil, jestli po divadle toužím. I jsem si představoval, že si udělám trenérskou licenci a půjdu si za tím svým oblíbeným fotbalem. Tohle se mi míchalo v hlavě. Já nikdy neměl nouzi o práci. Já jí ani nechodil naproti, sedával jsem v koutě a prostě si mě našla.
Získal jste tím víc času pro sebe, pro rodinu?
To je strašně těžký! Člověk je ve finále sám. Cokoliv si naplánuju v téhle branži, ztroskotá během první větší nabídky. Já si řeknu, jo, tenhle rok se vám budu věnovat, budu mít na vás víc času, jenže pak něco zavoní, nějaký dobrý zkoušení, nějakej seroš a já nemůžu říct ne. Radši neplánuju. Rozlišuju dny, podle toho, jestli mám nějakou práci, tak se jí přizpůsobím. Když nemám, pověnuju se i ostatním věcem.
