Rodinný dům, z ulice skromný domeček, ze dvora honosné sídlo s bazénem, je zapsán na svěřenský fond. Může mít název podobný tomu, jaký je v databázi těchto fondů, kde jeden z nich se jmenuje „ve prospěch strýčka Skrblíka.“ Roman v domě bydlí, nakládá s ním, stejně tak jeho děti, kterého ho navštěvují.
Však také není divu, že podle výzkumu advokátní kanceláře Holásek se většina zájemců o zřízení svěřenského fondu rekrutuje z řad šéfů rodinných firem a vlastníků nemovitostí. Ve fondu jsou i Romanovy činžovní domy, které vlastní na severní Moravě. Žádná nemovitost, která je jeho, mu nepatří. Nikde ve veřejném registru u těchto nemovitostí totiž nefiguruje jeho jméno.
Přímo na jeho osobu, na jeho jméno, jsou ale vedeny i pohledávky napsané mezi přáteli-obchodníky účelově fiktivně, ale reálně na papíře jsou. A světe, div se, datumově jsou ještě z doby, kdy byla exmanželka manželkou. To pro ni může mít dalekosáhlé důsledky: Dluhy vzniklé v manželství se totiž dělí na oba dva. „Na hrubý pytel hrubá záplata. Chtěla mne vydírat? Chyba. Teď na ní mohou spadnout miliony – ale ve vymáhání,“ dodává Roman.
Tak takhle se to dělá, když člověk něco vlastní. Na hrubý pytel, hrubá záplata.
