Přebory v tištění peněz uspořádala Česká národní banka (ČNB) v letech 2013 až 2017, kdy si „natiskla“ přes dva biliony korun, za které fikaně nakoupila eura do svých rezerv. Tehdy se používal výraz „devizová intervence“, jejímž cílem bylo znehodnocovat českou korunu, aby se exportéři měli dobře, ale obyvatelstvu to přineslo dražší benzin a zahraniční dovolené.
Tištění peněz však neskončilo. Jen v roce 2020 byla vytištěna každá desátá koruna v české peněžní zásobě. A jen v letošním roce se peněžní zásoba podle posledních údajů ČNB z konce dubna zvýšila o 291 miliard korun.
Celková výše české peněžní zásoby tak v dubnu dosáhla na 5 472 miliard korun. Z toho oběživo – bankovky a mince včetně pamětních činí zhruba jen 712 miliard korun, vše ostatní jsou v podstatě digitální peníze vyrobené v počítačích bank.
Na rozdíl například od americké centrální banky ale v Česku dnes netiskne peníze ČNB, ale vyrábějí je komerční banky při poskytování úvěrů. Banky při poskytování úvěrů nepoužívají peníze svých spořivých klientů, jak by se mohlo zdát, nýbrž vždy vytvoří nové. Reálnou hodnotu pak takto vzniklým korunám dávají dlužníci tím, že na splátky musejí poctivě vydělat.
Masivní tištění peněz samozřejmě nabízí úvahu o růstu inflace, ba hyperinflace, ale v českém případě se tento jev projevuje pouze v určitém segmentu, nejviditelněji v ceně bytů. „Peníze vznikají z úvěrů a těch bylo opravdu rekordně,“ píše v C-Journalu hlavní ekonom banky Creditas Dominik Stroukal. „Lidé si ale většinu peněz berou na úvěrech hypotečních a firemních. Tyto peníze pak tečou do nemovitostí a nafukují ceny tam.“
Spolu s nízkými úroky rekordně roste množství hypoték a všechny tyto peníze dál zvyšují ceny nemovitostí. Osmiprocentní či vyšší inflace v cenách bytů dnes nikoho nepřekvapuje. Protože ceny viditelného spotřebního zboží nestoupají takovým tempem, lidé to většinou ani nevnímají, berou to jako součást života. Jak poznamenává Stroukal: „Inflace tu je, jenom se schovává.“
