Za aktuální inflační vlnou jsou jednoznačně drahé energie, které se některé země v podstatě už začátku roku snažily administrativně krotit, a tím i nepřímo udržet inflaci na uzdě. Příkladem budiž Francie, kde se inflace drží pod sedmi procenty, nebo Slovensko s inflací těsně nad třinácti procenty.
Rekordmany v inflačním klání jsou i nadále pobaltské země, kde se inflace nachází nad dvaceti procenty – v Estonsku už pokořila 25 procent, v Litvě 21 procent a v Lotyšsku se této hranici blíží.
Česká harmonizovaná inflace dosáhla podle statistického úřadu v červenci už 17,3 procent (srpnová data zatím nejsou k dispozici, pozn. aut.). Dlužno ovšem dodat, že ČR zatím žádné opatření, které by srazilo ceny energií, nepodnikla. Dočasně pouze snížila spotřební daně u pohonných hmot.
Problém drahých energií se ovšem i v eurozóně přelévá přes vstupní náklady i do dalších cen zboží a služeb a do inflace se tak vrací třeba skrz zvýšené vedlejší náklady na bydlení nebo dražší potraviny.
Vzhledem k tomu, že i přes určité zklidnění ceny elektřiny na příští rok zůstávají stále velmi vysoko (nad 600 eur/MWh, což je mimochodem více, než trojnásobek průměru za první pololetí) je pravděpodobné, že tlak na růst výrobních a posléze spotřebitelských cen hned tak nepoleví.
Na historickém maximu je dokonce i jádrová inflace, která dosáhla 4,3 procenta, takže Evropská centrální banka (ECB) by měla mít před zářijovým zasedáním dost argumentů k rázné akci. Otázkou je, zda bude mít i dost odvahy a zvýší sazby o 75 bazických bodů. Jak to dopadne, uvidíme už 8. září.
Autor je hlavní ekonom Banky Creditas
(Redakčně upraveno)
