Nejnovější případ, kdy UNESCO vydalo zamítavé stanovisko ke stavbě výškových budov architektky Evy Jiřičné v Praze na Žižkově, je jen dalším dokladem, že přeregulovanost výstavby nakonec z metropole učiní jen totálně předražený skanzen. Navíc skanzen vybydlený. Neboť byty v centru a širším centru zhusta skoupí jako investici Číňané, arabští šejkové či Rusové.
Dalším problémem je to, že v současnosti je pronajímatel nemovitosti v ČR až příliš znevýhodněn vůči nájemci. Čeští legislativci podlehli tlaku levicové lobby, jež neustále vykresluje nájemce jako potenciální nebohou oběť „systému“. V krajním případě – viz causa Klinika – takovéto vykreslování dokonce málem ospravedlňuje krádež za bílého dne, pardon, „demokratizaci“.
Tento přístup české legislativy odrazuje firmy od rozjetí velkých developerských projektů v oblasti rezidenčního nájemního bydlení. Přitom velké projekty by těžily z fenoménu výnosů z rozsahu. Takže těmto institucionálním hráčům, pronajímajícím třeba tisíce bytů, by stačilo k uspokojivé ziskovosti nastavit nižší nájemné, než jaké nastavují individuální pronajímatelé, kteří z výnosu z rozsahu pochopitelně těžit nemohou.
Sečteno, podtrženo, překážkou cenově dostupnějšího bydlení je příliš restriktivní legislativa – v oblasti výstavby, památkové péče a pronajímání.
Autor je hlavní ekonom Trinity Bank a člen Národní ekonomické rady vlády (NERV)
(Redakčně upraveno)
