Je jedno, kdo volí pravici a kdo levici, kdo má sympatie k té či oné ideologii, jestli je někdo milionář, nebo jestli tak tak vyjde se svým měsíčním příjmem. Je jedno, jestli to je muž, či žena, nebo jaké je sexuální orientace. Je jedno, jestli je věřící, nebo neznaboh. Je jedno, jestli bydlí ve městě, či na vesnici, jestli je mladý, nebo starý.
Je jedno, jestli… Seznam „buď, anebo“ by mohl být nekonečný, protože prakticky téměř celý národ, který se v posledních letech neshodne téměř na ničem, spojilo hokejové mistrovství světa, respektive finálové vítězství nad Švýcarskem a ziskem zlaté medaile po dlouhých čtrnácti letech – navíc na domácí půdě.
Čeští fanoušci si vychutnávali zlato jako při legendárním vítězství na olympiádě v Naganu v roce 1998. Ostatně na sociálních sítích i v některých médiích se letošní šampionát přejmenoval na Pragano. Lidé neprožívali a nepovzbuzovali „zlaté hochy“ jen v pražské aréně, ve fanzónách, na náměstích, ale také po hospodách a doma u televize.
Sociální sítě jsou stále plné ohlasy a zážitky z nedělního večera, o němž mnozí říkají, že na něj nikdy nezapomenou. Fanoušci si chtějí hokejový úspěch pořádně vychutnat a zlaté opojení si ještě aspoň na chvilku prodloužit. Není se co divit, že se na Staroměstské náměstí na pondělní oslavu vítězství znovu vydaly davy fanoušků.
Hokejisté dali českým lidem něco, co nedokáže ani relativně populární politik a může, jak chce, tvrdit, že pracuje pro všechny lidi. Zatímco politika národ spíše rozděluje, u sportu – a zvláště toho úspěšného – je to přesně naopak. Stmeluje. Hokejisté dali české veřejnosti znovu pocit, že může být na něco a na někoho hrdá a pyšná.
Dobře to vystihl prezident Petr Pavel, který krátce po předání poháru a medailí na hrací ploše zavítal mezi vítěze do kabiny. „Takové vítězství jsme potřebovali jako sůl. Nejen náš hokej, ale celá země. Prostě chybělo nám nové Nagano a vy jste ho přinesli! Tahle země se bohužel dokáže shodnout, jenom když se nám zadaří v nějakém vrcholovém sportu, a to je třeba hokej. I kdyby to mělo trvat jenom na chvilku.“
Ono to skutečně bude trvat jen chvilku. Pár dní. Pak opět nastoupí běžný denní režim. Běžné starosti, ale i malé radosti. A za pár dní se konají volby do Evropského parlamentu. To se ještě dočkáme nemilosrdných útoků – nikoli na soupeřovu branku, ale na politické rivaly.
