Nový zákon o zdraví lidu neboli „zákon o léčitelství“ zřejmě od provozování svého výdělečného byznysu některé z léčitelů odradí. Jak se na to díváte?
Ošetřit léčitelství zákonem není zcela reálné. Zahrnuje totiž metody od tradičního bylinkářství, přes akupunkturu, homeopatii až k metodám vysloveně šarlatánským, jako jsou léčba na dálku nebo výplachy střev.
Jestliže o sobě léčitel prohlásí, že vysílá zázračnou uzdravující energii, není instituce, která by jeho tvrzení dokázala přezkoumat. Je to jeho subjektivní názor. Pokud léčitel tvrdí, že schopnosti má a přijímá za ně finanční odměnu, měl by klientovi poskytnout písemný doklad, kde bude uvedeno: Jakou metodu používá, jaký léčebný efekt a v jakém časovém horizontu očekává i kolik to bude pacienta stát.
Proč zrovna tyto tři věci?
Tím se za poskytovanou službu stává zodpovědným a v případě poškození pacienta nebo prodlení v zahájení účinné léčby se pacient může domáhat odškodnění. Povinnost vydání písemné zprávy eliminuje šarlatány, kvalitní léčitelé s tím nebudou mít problém.
Jednou z tezí ministerstva je, že by pacient/klient měl rozumět nejen podstatě své nemoci, včetně prognózy, ale i terapeutickým postupům, které přicházejí v úvahu, jejich rizikům a ceně. Principy fungování léčitelských a terapeutické metod ale podle pana profesora Jiřího Heřta kauzální nejsou. Není to vlastně požadavek, který je nesplnitelný?
Věnuji se psychosomatické medicíně. To není nic objevného, revolučního ani alternativního. Je to návrat ke zkušenosti, moudrosti a tradici někdejších rodinných lékařů. Takový doktor znal rodiče, prarodiče i děti a věděl, jak to v té rodině chodí. Jestliže někdo z rodiny onemocněl, pan doktor dokázal jeho nemoc zasadit do souvislostí jeho života. Pacientovi nemoc srozumitelně vysvětlil, uklidnil ho, v případě potřeby krátkodobě podpořil léky.
Pokud by takto fungovala první linie praktických lékařů, odpadne obrovská spousta zbytečných vyšetření a léků. Pacienti by neměli potřebu vyhledávat léčitele a ministerstvo zdravotnictví potřebu vydávat zákon, který je řeší.
Léčitel nově nebude moci vykonávat svou činnost bez oprávnění. Bude muset rovněž vést „zdravotní dokumentaci“ a hradit škody, které pacientovi/klientovi způsobí. Jste na tuto eventualitu již pojištěn, nebo jste o zajištění uvažoval?
Já žádné alternativní diagnostické ani léčebné metody nepoužívám. Ctím základy vědecké medicíny, současně ale zjišťuji, jakou informaci tělo nemocí sděluje. Vyznávám názor, že nemoc je informace o tom, jaký pacient je, jakým způsobem a v jakých podmínkách ať pracovních, rodinných, nebo společenských žije.
Je to informace o tom, že ve svém životě dělá nějakou chybu. Je to snadné a účinné. Pojednává o tom moje nová knížka Příběhy obyčejného uzdravení. Je složená z příběhů pacientů, kteří za mnou přišli s nemocí, brali léky, já jim vysvětlil, co dělají v životě špatně, oni to změnili, uzdravili se a dnes léky neberou. Žádné šarlatánství. Provozuji standardní lékařskou praxi, která je standardním způsobem pojištěná.
Kterou věc, byste rád vzkázal tvůrcům zákona. Co by v zákonu mělo být a nemělo by chybět?
Boj proti léčitelům je zástupný problém. V poslední době pozornost laické i odborné veřejnosti rozvířily reportáže České televize o lékařích, kteří za drahé peníze nabízejí neověřené diagnostické a léčebné metody, jsou to třeba MUDr. Klímová – AKTIP, MUDr. Šula, MUDr. Vojáček – Endala. To je mnohem nebezpečnější. Ministerstvo i lékařskou komoru na podobné praktiky opakovaně upozorňuji. Bezvýsledně. Naposledy jsem se k tématu vyjádřil ve svém blogu. Tvůrcům zákona v něm sděluji, že nejdřív je potřeba si zamést před vlastním prahem. To je mnohem důležitější, ale i těžší, než vymýšlet zákony (kladivo) na léčitele.
Měly by ze splněných povinností plynout pro léčitele i nějaké výhody třeba z úhrady výkonu z veřejného zdravotního pojištění?
Úhradu neověřených léčitelských metod z prostředků veřejného zdravotního pojištění považuji za nežádoucí. Pokud do nich chce investovat sám pacient, je to jeho volba i jeho riziko.
