Lidé se s ní potýkali už před stovkami let – jen tehdy nevznikala kvůli úrokovým sazbám centrální banky, ale kvůli panovníkům, kteří „naředili“ své mince. Znehodnocování peněz tedy provází lidské dějiny stejně spolehlivě, jako jejich touha po bohatství. Co se změnilo? „Mnohé – a přitom skoro nic.“
Ve středověku měla každá mince svou vlastní hmotnou hodnotu. Byla zpravidla ze zlata nebo stříbra a její cena odpovídala množství kovu, které obsahovala. Lidé se proto při placení nedívali na číslo vyražené na líci (tak jako dnes), ale na lesk, váhu a kov. Peníze tehdy nebyly slibem, ale skutečnou věcí.
Problém nastal ve chvíli, kdy se královské pokladny vyprázdnily a státní finance potřebovaly rychle doplnit. Jednoduché řešení bylo po ruce – z jedné unce stříbra se vyrazilo více mincí než dříve.
Každá měla stejný nápis a obraz panovníka, ale méně vzácného kovu uvnitř. Král tak získal více „peněz“, aniž by musel zvýšit daně. Výsledek byl předvídatelný: Lidé si brzy všimli, že mince ztrácí lesk i hodnotu, a ceny zboží začaly růst. To byla tehdejší inflace.
Takové měnové manipulace nejsou v historii výjimkou. Už na počátku 15. století se s nimi potýkala i česká země za vlády Václava IV., a během pozdějších husitských bouří, kdy se na našem území střídaly ražby různých mincovních systémů.
Každá změna přinášela nejistotu a spekulace. V Německu a okolních zemích se o dvě stě let později odehrála známá epizoda zvaná Kipper und Wipperzeit, doslova „doba překlopovačů a převažovačů“.
Měšťané a panovníci tehdy hromadně tavili a znovu razili mince z ředěného kovu, až se celá ekonomika zhroutila. Důvěra v měnu byla zničena, obchody se zastavily a lidé se vrátili k naturální směně. Znehodnocené peníze ztratily svou funkci a ekonomika se propadla do chaosu.
Inflace tak nebyla jen ekonomickým jevem, ale i morální krizí: Když ztratíte důvěru v hodnotu peněz, ztratíte i důvěru v ty, kdo je vydávají. Dnes už mince s obsahem stříbra nebo zlata nenosíme. Přesto i současné peníze stojí a padají s důvěrou. Rozdíl je v tom, že dnes se neřeší obsah kovu, ale množství jednotek, které existují – fyzicky i virtuálně.
Moderní měny nejsou podloženy žádným materiálním bohatstvím. Říká se jim „fiat peníze“, tedy peníze „z příkazu státu“. Jejich hodnota stojí na tom, že věříme, že zítra za ně koupíme to, co dnes. Když tato důvěra slábne, ceny rostou. Inflace se tak posunula z hmotného do psychologického prostoru.
Zatímco středověký panovník razil mince z tenčí slitiny, dnešní vlády a centrální banky „razí“ nové peníze elektronicky. Když ekonomika zpomalí, peníze se do ní „napumpují“ – formou levných úvěrů, nákupů státních dluhopisů či jiných zásahů. V době krize, například po roce 2020, to znamenalo obrovský příliv nových peněz do oběhu.
Výsledek byl zřejmý: Víc peněz honilo stejný objem zboží. Ceny vyletěly vzhůru a s nimi i inflace, tentokrát bez jediné nové mince. Znehodnocení měny už není vidět na váze kovu, ale v obsahu nákupního košíku.
Podobné jsou i společenské důsledky. Inflace vždycky nejvíce zasahuje ty, kdo mají nejméně – drobné střadatele, zaměstnance a důchodce. Ve středověku to byli sedláci a řemeslníci, kteří si ukládali úspory ve stříbrných mincích.
Když panovník naředil měnu, jejich celoživotní úspory se scvrkly. Dnes se to děje jinak: Ceny rostou, mzdy nestíhají růst a reálná hodnota úspor na účtech klesá. Ti, kdo mají přístup k investicím nebo majetku, inflaci obvykle přežijí lépe – tehdy i dnes.
Zatímco v minulosti byla inflace často důsledkem zneužití moci, dnes je i vedlejším produktem snahy systém zachránit. Po finanční krizi v roce 2008 i po pandemii se vlády a centrální banky rozhodly ekonomiku „rozjet“ levnými penězi. Krátkodobě to pomohlo, ale dlouhodobě to znamenalo, že v systému zůstalo obrovské množství hotovosti.
Když se k tomu přidaly globální otřesy – válka na Ukrajině, energetická krize, narušené dodavatelské řetězce – a inflace se rozběhla naplno. V očích běžného člověka to vypadá podobně jako kdysi: Všechno zdražuje a nikdo přesně neví proč. Přesto existuje zásadní rozdíl. Ve středověku inflaci nikdo systematicky neřídil ani neměřil.
Dnes máme ekonomické modely, indexy spotřebitelských cen, inflační cíle a celé armády analytiků. Inflace se stala nejen ekonomickým ukazatelem, ale i politickou zbraní. Zatímco dříve mohl panovník své mince bránit silou, dnes centrální banka používá úrokové sazby a měnové nástroje. Místo ražby a slitiny pracuje s důvěrou a očekáváním.
Ekonomika je složitější, ale princip je stále lidský – peníze mají hodnotu jen tak dlouho, dokud jim věříme. Když v minulosti lidé zjistili, že mince neobsahují tolik kovu, začali je odmítat. Dnes se inflace projeví tím, že lidé přestanou věřit v dlouhodobou stabilitu měny, a raději investují do nemovitostí, akcií, zlata či kryptoměn. Inflace tak mění nejen hodnotu peněz, ale i chování celé společnosti.
Vždy, když někdo získá možnost vytvářet peníze bez odpovídající hodnoty, vzniká pokušení tuto moc zneužít. Ať už to byl středověký král, nebo moderní centrální banka, výsledek je stejný: Dříve či později se trh ozve a hodnota měny klesne. Inflace je tak stará jako samotné peníze, jen dnes má digitální podobu.
Na závěr se nabízí jednoduché, ale nepříjemné poučení. Ve všech epochách platilo, že když se množství peněz v oběhu odtrhne od reálného bohatství společnosti, hodnota měny klesá. Ve středověku to bylo vidět na minci, dnes to poznáme na účtence z obchodu.
Inflace zůstává zrcadlem, ve kterém se odráží nejen ekonomická situace, ale i naše schopnost zachovat si důvěru v systém, který jsme sami vytvořili. Ať už platíme stříbrným grošem nebo plastovou kartou, jedno je jisté – peníze mají hodnotu jen potud, dokud jim věříme.
Autor je spolupracovník redakce
(Redakčně upraveno)
