Ty pandemický nárůst tuzemského zadlužení zatím tolerují, neboť vnímají celkový mimořádný kontext, kvůli němuž nastalo. A vnímají také kontext mezinárodní, ve kterém se Česko nijak nevymyká.
To se však může změnit právě tehdy, pokud Fialova vláda nebude s to v uspokojivé rychlosti zahájit proces konsolidace veřejných financí. Možné zhoršení ratingu dluhu ČR, které se pak dostaví, prodraží obsluhu státního dluhu a může celé Česko uvrhnout do nebezpečné dluhové spirály.
Už nyní vláda konsolidaci musí připravovat. Hledat výdaje, které lze škrtnout. Je jich dost. Leckdy jde však o „drobné“ vzhledem k velikosti rozpočtu. Jenže „halíře dělají talíře“. Příkladem z mnoha je možná úspora na podpoře stavebního spoření.
V letech 2000 až 2020 vyplatil stát na této podpoře 193,4 miliardy korun. Za rok 2021 lze předpokládat reálně vyplacenou státní podporu zhruba čtyři miliardy korun (ministerstvo financí údaj za loňský rok teprve zveřejní, pozn. aut.). Celková podpora od roku 2000 tedy poskočí na více než 197 miliard korun.
Stavební spoření v Česku ale chřadne už od poloviny nultých let. Jeho státní podporu bychom měli konečně zcela zrušit. V posledním předpandemickém roce 2019 šly na státní podporu stavebka necelé čtyři miliardy korun, tedy zhruba 0,25 procenta uskutečněných výdajů státního rozpočtu v daném roce.
Pro srovnání, v době „vrcholící slávy“ stavebka v roce 2005 šlo na jeho státní podporu přes 16 miliard. To odpovídalo 1,7 procenta výdajů tehdejšího státního rozpočtu. Předloni šly na stavebko zhruba čtyři miliardy, avšak výdaje rozpočtu byly kvůli pandemii mimořádně nafouknuté, což údaj o podílu stavebka na výdajích rozpočtu – 0,2 procenta – pochopitelně zkresluje.
Je ale zřejmé, že význam státní podpory stavebního spoření opravdu dlouhodobě trendově klesá, byť v uplynulém desetiletí převážně jen velmi pozvolna. Zrušení státní podpory je navýsost žádoucí a plošný pláč veřejnosti to tedy také nezpůsobí.
Uvažme, že byť jde „jen“ o jednotky miliard, jde stále o veřejné peníze, které plynou zhusta do oblasti bydlení a nemovitostí, kde tedy dále nafukují už tak vyšponované ceny. Stát, respektive tedy daňový poplatník, by se neměl na nafukování cen bydlení podílet, a už vůbec ne touto cestou.
Autor je hlavní ekonom Trinity Bank
(Redakčně upraveno)
