Třicetiletá válka trvala již bezmála tři desetiletí a Evropa se nacházela ve stavu hlubokého vyčerpání. Konflikt, který začal roku 1618 jako spor o náboženskou rovnováhu v českých zemích, se mezitím proměnil v rozsáhlý mocenský zápas evropských velmocí.
Situace se však dramaticky změnila na severu Evropy. Spor mezi Dánskem a Švédskem o kontrolu průlivu Sund otevřel novou strategickou možnost. Švédský vojevůdce, polní maršál Lennart Torstensson, jeden z nejzkušenějších velitelů své doby, po porážce císařského vojska generála Matyáše Gallase získal nečekanou výhodu: Cesta do nitra habsburských zemí zůstala prakticky otevřená.
Na přelomu let 1644 a 1645 překročila švédská armáda Krušné hory. Přibližně dvacet tisíc vojáků postupovalo zimní krajinou, tlačíc před sebou zbytky císařských jednotek.
Zima roku 1645 patřila k nejtvrdším obdobím takzvané malé doby ledové. Zamrzlé cesty však paradoxně umožňovaly rychlejší přesuny vojsk, než rozbahněné podzimní komunikace. Švédská armáda tak postupovala překvapivě svižně, a bez většího odporu obsazovala severozápadní Čechy.
Švéd přichází do Čech
Zprávy o postupu nepřítele se rychle rozšířily i prostřednictvím tehdejších novin, které již v polovině 17. století vytvářely jakousi ranou podobu evropského informačního prostoru. Čtenáři ve Frankfurtu či Durynsku sledovali pohyb švédských vojsk téměř v přímém přenosu, byť se zpožděním několika dní.
Symbolickým důkazem slabosti císařské obrany se stal incident, kdy švédský průzkumný oddíl pronikl až k Praze a podle dobových zpráv se dokonce krátce dostal i do města. Teprve následně byl odhalen a donucen k ústupu. Událost jasně ukázala, že habsburská monarchie čelí nejvážnější hrozbě od počátku války.
Císař Ferdinand III., pobývající tehdy v Praze kvůli morové epidemii ve Vídni, musel narychlo vytvořit novou armádu. Její velení převzal zkušený, avšak méně autoritativní císařský polní maršál Melchior, hrabě z Gleichenu a Hatzfeldu. Nové vojsko však vznikalo složitě, jednotky byly stahovány z různých bojišť Evropy, byla špatně zásobované a často demoralizované dlouhým konfliktem.
Dvě armády na kolizním kurzu
Zatímco Torstensson postupoval českou krajinou s jasným strategickým cílem, císařská armáda se teprve formovala. Chyběli zkušení velitelé i pevná organizační struktura, kterou kdysi představoval Albrecht z Valdštejna. Oddíly přicházely z Uher, Bavorska či Slezska po stovkách kilometrů zimního pochodu a jejich bojová hodnota byla značně nevyrovnaná.
Obě armády se začaly pohybovat jižními Čechami jako dva obrovské organismy hledající rozhodující střet. První vážnější kontakt proběhl v únoru 1645 u Horažďovic, kde se vojska střetla dělostřeleckou palbou přes řeku Otavu. Ani jedna strana však nebyla ochotna riskovat přechod vodní překážky v zimních podmínkách.
Na začátku března dorazili císařští do prostoru mezi Benešovem a Táborem. Hatzfeld zde vybral zvlněnou krajinu u Jankova, která nabízela dobré obranné postavení a přehled nad přístupovými cestami. Zdálo se, že konečně nalezl místo, kde může švédský postup zastavit.
Večer před katastrofou
Dne 5. března 1645 se obě armády nacházely jen několik kilometrů od sebe. Císařští obsadili výšiny u Skrýšova a začali připravovat dělostřelecká postavení. Vojáci kopali zákopy, opravovali výstroj, a snažili se odpočívat před očekávaným střetem. Všichni si uvědomovali, že nadcházející den může rozhodnout nejen o jejich osudu, ale i o budoucnosti celé monarchie.
Torstensson mezitím dorazil do nedalekých Votic a okamžitě zahájil průzkum terénu. Obě strany vysílaly jezdecké hlídky, které se opakovaně střetávaly v menších šarvátkách. Jedna z nich skončila těžkou porážkou císařského průzkumu a stovkami zajatců, varovným signálem, že švédská armáda si udržuje vysokou bojovou disciplínu.
Večer před bitvou byl podle dobových svědectví nezvykle tichý. Po týdnech manévrů a pochodů konečně nastal okamžik, kdy už nebylo kam ustoupit. Muži obou armád čekali na svítání. Mnozí z nich netušili, že během několika hodin padnou v jedné z nejkrvavějších bitev, jaké kdy české země zažily. Do rozhodujícího střetu zbývalo pouhých dvanáct hodin.
Ráno, které změnilo válku
Ráno 6. března 1645 zahalovala krajinu u Jankova hustá mlha a zbytky zimního chladu. Terén tvořený kopci, lesy a hlubokými údolími výrazně omezoval přehled o pohybu nepřítele. Právě tato členitost měla sehrát v nadcházejících hodinách zásadní roli. Císařská armáda zaujala obranné postavení na vyvýšeninách, odkud očekávala přímý švédský útok.
Torstensson však zvolil odlišný postup. Namísto okamžitého útoku vyslal část svých sil k obchvatu císařského pravého křídla. Švédské jednotky se pohybovaly obtížně průchodným terénem, který měl podle císařských velitelů znemožňovat větší manévr. Právě zde se však ukázala zkušenost švédského velení, získaná během dlouhých kampaní v Německu.
První střety začaly dopoledne prudkou dělostřeleckou palbou. Kanóny rozmístěné na návrších otřásaly krajinou a jejich střely rozbíjely sevřené formace pěchoty. Boj se rychle změnil v sérii izolovaných střetů, v nichž jednotlivé pluky často ztrácely kontakt s hlavním velením. Bitva ztratila přehlednou strukturu typickou pro dřívější střetnutí třicetileté války.
Zlom na císařském křídle
Rozhodující okamžik nastal ve chvíli, kdy švédským jednotkám se podařilo proniknout lesnatým údolím a udeřit na bok císařské sestavy. Hatzfeldovo vojsko bylo nuceno narychlo měnit formaci, což vedlo k chaosu v řadách jízdy i pěchoty. Některé oddíly zahájily protiútok bez koordinace, jiné začaly ustupovat v domnění, že hlavní linie již byla prolomena.
Švédská armáda využila situace s mimořádnou efektivitou. Kombinace pohyblivého dělostřelectva a disciplinované pěchoty umožnila postupné rozkládání císařské obrany. Boj se postupně přesunul na několik samostatných ohnisek, kde docházelo k tvrdým střetům muže proti muži.
Dobová svědectví hovoří o prudkých jezdeckých srážkách i zoufalých pokusech pěších jednotek udržet postavení mezi hořícími vozy a rozbitými děly. Situaci dále zhoršila smrt a zranění několika vysokých důstojníků. Velení císařských se začalo rozpadat právě ve chvíli, kdy bylo nutné rychlé rozhodování.
Torstensson naproti tomu dokázal udržet kontrolu nad průběhem bitvy a systematicky tlačil protivníka k ústupu. Odpoledne se císařská linie definitivně zhroutila. Ústup se brzy změnil v útěk.
Krvavé pole u Jankova
Porážka se proměnila v katastrofu. Rozprášené císařské jednotky se snažily uniknout směrem na jih a k Benešovu, avšak švédská jízda zahájila neúnavné pronásledování. Mnozí vojáci zahynuli nikoli v samotném střetu, ale během chaotického ústupu v rozbahněném terénu plném potoků a lesních cest.
Krajina po bitvě nabízela děsivý pohled. Pole byla pokryta mrtvými lidmi i koňmi, rozlámanými vozy a opuštěnou výzbrojí. Místní obyvatelé se ještě dlouho potýkali s následky střetnutí. Nejen s pohřbíváním padlých, ale i s rabováním a nedostatkem potravin, který příchod armád přinesl.
Ztráty císařské armády byly zdrcující. Ze 16 000 mužů bylo 9 450 mrtvých, raněných a zajatých. V zajetí skončil i sám vrchní velitel hrabě Melchior. Švédové naproti tomu utrpěli ani ne poloviční ztráty čítající 4 000 mužů z původních 16 000. Bitva u Jankova, kde celkem zahynulo 6 500 lidí, se tak zařadila mezi největší porážky habsburských sil během celé třicetileté války.
Otevřená cesta k Vídni
Vítězství poskytlo Torstenssonovi strategickou příležitost mimořádného významu. Cesta na Moravu a dále k Vídni byla po zničení hlavní císařské armády prakticky otevřená. Švédská vojska skutečně postupovala dál a obsadila řadu moravských měst, čímž se habsburská monarchie ocitla na pokraji vojenského kolapsu.
Přesto se rozhodující úder na Vídeň nakonec neuskutečnil. Vyčerpanost armády, logistické obtíže i potřeba zabezpečit dobytá území postup zpomalily. Monarchie tak získala čas k reorganizaci obrany. Bitva u Jankova však jasně ukázala, že ani samotné jádro habsburské moci není nedotknutelné.
Události roku 1645 zároveň urychlily diplomatická jednání, která o několik let později vyústila ve Vestfálský mír. Jankov tak nepředstavoval pouze velké vojenské vítězství Švédska, ale i jeden z momentů, kdy se definitivně začal rýsovat konec třicetileté války.
Jankov se stal symbolem ničivosti pozdní fáze války, kdy profesionální armády vedly stále efektivnější, ale zároveň devastující způsob boje. Na nenápadných kopcích středních Čech se tehdy rozhodovalo více než jen o výsledku jedné bitvy. Šlo o rovnováhu sil v celé Evropě, o podobu kontinentu, která měla přetrvat po další staletí.
Autor je spolupracovník redakce
(Redakčně upraveno)
