Teď se nad ní ve tmě objevují první světlice, kterým Němci říkají „vánoční stromečky“. Padají pomalu k zemi a jejich magnéziové světlo označuje cíle. O několik minut později dopadají první bomby.
Po úvodní vlně přichází druhá. Zatímco první nálet ztěžovalo počasí, druhá vlna už bombarduje přesně podle světelných značek. Téměř polovina pum je zápalných. V krátkém čase vzniká souvislé moře ohně. Ulice se mění v rozžhavené tunely, vítr rozdmýchává ohnivé inferno, které stravuje kyslík. Rodí se ohnivá bouře.
Během tří dnů, od 13. do 15. února, dopadly na město přibližně 4 000 tun bomb. Zničeno je asi 6,5 kilometru čtverečních historického centra. V troskách a plamenech zahynulo podle dnešních odhadů kolem 25 000 lidí.
Záře požáru je vidět desítky i stovky kilometrů daleko. Svědci v severních Čechách si později vybaví rudě zbarvený obzor, který si nejprve vysvětlovali jako požár v Praze či Mladé Boleslavi. Hořely však Drážďany. Bombardování Drážďan se stalo symbolem utrpení civilního obyvatelstva, a zároveň jedním z nejkontroverznějších spojeneckých rozhodnutí druhé světové války.
Proč právě Drážďany?
Na přelomu let 1944 a 1945 se Třetí říše ocitá v sevření. Sovětská vojska postupují na západ a 8. února 1945 překračují Odru, pouhých sedmdesát kilometrů od Berlína. Západní Spojenci postupují z Francie a Belgie. Konec války se zdá být na dohled.
Jenže zdání klame. Německá ofenzíva v Ardenách z prosince 1944 šokovala britské i americké plánovače. Ukázala, že Wehrmacht je, navzdory těžkým ztrátám a tenčícím se rezervám, stále schopen soustředit síly a udeřit. Obava, že by Němci mohli přesouvat jednotky ze západní fronty na východ a prodloužit válku, byla zcela reálná.
Spojenecké velení proto hledá způsob, jak Rudé armádě pomoci. Jedním z nástrojů má být strategické bombardování dopravních uzlů a velkých měst ve východním Německu, které by narušilo přesuny vojsk i zásobování.
Už v roce 1944 se diskutovalo o rozsáhlé operaci pod krycím názvem Thunderclap. Myšlenka masivních náletů na Berlín a další města se tak na začátku roku 1945 znovu vrací do hry.
Britský premiér Winston Churchill se opakovaně dotazuje na možnosti intenzivního bombardování Berlína, Lipska, Saské Kamenice a také Drážďan. Cílem je způsobit chaos v evakuaci z východu a zkomplikovat pohyb německých jednotek.
Často se tvrdí, že o bombardování Drážďan bylo rozhodnuto na Jaltské konferenci počátkem února 1945 na žádost Sovětů. Oficiální záznamy však výslovný požadavek na zničení Drážďan neobsahují. Sovětská strana skutečně otevřela otázku narušení německých dopravních tras leteckými útoky. Spojenci se zavázali podporovat postup Rudé armády bombardováním důležitých dopravních uzlů.
Drážďany byly sedmým největším městem Německa a do února 1945 zároveň největším dosud výrazněji nebombardovaným městským celkem. Podle amerických i britských podkladů zde působilo kolem 110 továren, zaměstnávajících 50 až 60 tisíc dělníků.
Vyráběly se zde optické přístroje (např. Zeiss Ikon, pozn. aut.), převodovky, součástky pro letectvo, elektrotechnika i další výrobky využitelné pro válečné úsilí. Město bylo zároveň klíčovým železničním uzlem na trasách Berlín–Praha–Vídeň, Mnichov–Vratislav či Hamburk–Lipsko. Přes Drážďany proudily jednotky i materiál na východní frontu. Ve městě se nacházela také silná posádka a kasárna.
Drážďany byly zároveň „Florencií na Labi“, městem barokní architektury, galerií a historických památek. Právě tento kontrast mezi kulturním symbolem a vojenským cílem dodnes vyvolává silné emoce. Byly tedy Drážďany legitimním vojenským cílem, nebo symbolem zbytečné destrukce?
Obrana města a průběh náletů
Na papíře měly Drážďany silnou protileteckou obranu. V praxi však byla její účinnost na počátku roku 1945 omezená. Část baterií byla přesunuta na frontu, kde sloužila i proti tankům. Německá Luftwaffe trpěla akutním nedostatkem paliva a nedokázala spojenecké svazy účinně napadat. Když se nad městem objevily stovky bombardérů, odpor byl minimální.
V noci z 13. na 14. února zaútočilo na Drážďany 805 britských bombardérů, především typu Avro Lancaster. Na město svrhly přibližně 2 660 tun bomb, z nichž asi 45 procent tvořily zápalné pumy. Útok proběhl ve dvou vlnách oddělených zhruba třemi hodinami.
Druhá vlna už bombardovala přesně na značky, které vytyčily předchozí stroje. Kombinace vysoce koncentrovaného útoku a velkého množství zápalných pum měla devastující účinek.
V krátkém časovém úseku vznikla souvislá požárová oblast. Plameny dosahovaly extrémních teplot, místy až kolem 1 500 °C. Vzduch byl prudce nasáván do centra požáru, vznikl fenomén známý jako ohnivá bouře. Lidé v ulicích i krytech umírali nejen na přímé zásahy, ale také na udušení. Historické centrum města se během několika hodin proměnilo v trosky.
Následující den zaútočily americké bombardéry B-17 Flying Fortress. Jejich primárním cílem bylo drážďanské seřaďovací nádraží. Část svazů však kvůli navigačním potížím bombardovala náhradní cíle, omylem byla zasažena například Praha či Most. Další americký nálet následoval 15. února a později ještě 17. dubna, kdy byly znovu napadeny průmyslové části města.
V únoru 1945 žilo v Drážďanech asi půl milionu obyvatel. K nim se přidaly statisíce uprchlíků ze Slezska a dalších oblastí, prchajících před postupující Rudou armádou. Nádraží byla přeplněná lidmi, kteří hledali útočiště nebo pokračovali dál na západ.
Mnozí z nich našli místo bezpečí smrt v plamenech města, které ještě před několika dny působilo jako relativně klidný přístav uprostřed hroutící se tisícileté říše.
Kolik lidí zahynulo? Mýtus a propaganda
Bezprostředně po náletech uváděly drážďanské úřady, že bylo nalezeno přibližně 18 000 těl. Už tehdy se počítalo s tím, že konečný počet obětí může být vyšší. Odhady hovořily o čísle do 25 000 mrtvých. Tato čísla vycházela z policejních zpráv a evidovaných pohřbů. Jenže do hry vstoupila propaganda.
Ministr nacistické propagandy Joseph Goebbels krátce po útoku rozšířil do zahraničí informaci o 200 000 mrtvých. Číslo bylo zjevně nadsazené, jak později sarkasticky poznamenali někteří historici, stačilo „přidat nulu“. Cílem bylo vyvolat pobouření v neutrálních státech a vykreslit západní Spojence jako barbary, vedoucí „teroristickou válku“.
V poválečných letech se vysoká čísla držela při životě. Objevovaly se odhady 100 000 i 250 000 obětí. Některé extrémní proudy dokonce hovořily o „bombovém holokaustu“. Teprve systematický výzkum přinesl jasnější odpověď. Nezávislá komise historiků, kterou zřídilo město Drážďany, dospěla v roce 2010 k závěru, že počet mrtvých se pohyboval mezi 18 000 a 25 000.
To neznamená, že by šlo o „malé“ číslo. Znamená to však, že bombardování Drážďan nebylo nejničivějším náletem druhé světové války. Při bombardování Hamburku v roce 1943 zahynulo přibližně 40 až 50 tisíc lidí. Při americkém náletu na Tokio v březnu 1945 zemřelo kolem 100 tisíc civilistů během jediné noci.
A přesto právě Drážďany zůstaly symbolem. Možná proto, že šlo o město dosud relativně ušetřené. Možná proto, že k útoku došlo v samém závěru války. A možná proto, že zkáza barokní „Florencie na Labi“ působila silněji než průmyslová předměstí jiných měst.
Drážďany jako symbol zkázy i obnovy
Když nálety skončily, zůstaly z Drážďan ruiny. Historické centrum bylo srovnáno se zemí, tisíce domů zničeny, desítky tisíc rodin bez střechy nad hlavou. Část města byla po válce obnovena, část zůstala dlouho v troskách jako memento.
Po znovusjednocení Německa v roce 1990 začala rozsáhlá rekonstrukce. Frauenkirche, kostel, jehož rozvaliny se staly symbolem zničení, dnes stojí jako symbol smíření a obnovy. Drážďany se znovu staly kulturním centrem, městem galerií, hudby a turismu.
Bombardování Drážďan nebylo ani nejkrvavějším náletem války, ani jejím rozhodujícím momentem. Přesto se stalo jedním z jejích nejtrvalejších symbolů, symbolem toho, jak tenká může být hranice mezi vojenskou nutností a lidskou tragédií.
Autor je spolupracovník redakce
(Redakčně upraveno)
