Skutečné nebezpečí netkví v samotné existenci účtu na sociální síti, ale v návykovém designu platforem (tzv. Dark patterns, pozn. aut.), a nedostatečné digitální gramotnosti jejích uživatelů napříč věkovými skupinami.
Praxe již nyní ukazuje, že věkové omezení na papíře v realitě nefunguje. Většina globálních sociálních sítí má již dnes v podmínkách užívání stanovenou věkovou hranici 13 let. Přesto víme, že děti pod touto hranicí sítě běžně využívají.
Pouze při registraci uvedou jiné datum narození, nebo omezení obejdou jinak. Pokud zavedeme zákaz do 15 let bez robustního technického řešení, pouze posuneme hranici již nefungujícího řešení. Zde narážíme na zásadní technologickou bariéru – absenci spolehlivého a bezpečného ověřování věku.
Aby byl zákaz vymahatelný, musely by platformy sbírat citlivé osobní údaje (např. občanské průkazy) milionů uživatelů, což s sebou nese obrovská rizika z hlediska ochrany soukromí a kybernetické bezpečnosti.
Za vhodnější technické řešení považujeme ověřování identity přes společný nástroj Evropské unie EU Digital Identity Wallet, který by chránil data uživatelů a platformám poskytl pouze potvrzení, zda daný účet splňuje věkovou hranici.
Unie v současnosti takový nástroj vyvíjí a z našeho pohledu by se měla veřejná diskuze soustředit na jeho správné fungování a úspěšnou implementaci, která by usnadnila vymáhání již existujících pravidel.
Zákaz sociálních sítí rovněž neřeší přístup dětí k nevhodnému obsahu na zbytku internetu. Pornografie, násilí či extremistický obsah jsou dostupné na volném webu, diskuzních fórech a komunikačních aplikacích, na které by se zákaz nevztahoval. Vytváříme tak falešný pocit bezpečí, že „vypnutím“ sociálních sítí zmizí online hrozby a dětská závislost na všem co je online.
Místo plošných zákazů, které historicky nejen v digitálním prostředí selhávají, vyzýváme ke konstruktivnímu přístupu, který se opírá o tři pilíře:
1. Práce s platformami a úprava algoritmů: Je nezbytné vést dialog s provozovateli platforem o úpravě návykových prvků (nekonečné scrollování, autoplay videí, agresivní notifikace…). Zde vidíme klíčovou roli v důsledné národní implementaci aktu o digitálních službách (DSA – Digital Services Act), která Česku jako jedné z posledních zemí Evropy stále chybí, a spolupráci s EU.
2. Digitální vzdělávání a odolnost: Musíme investovat do vzdělávání dětí, rodičů i učitelů. Cílem by nemělo být děti od technologií oddělit, ale naučit je s technologiemi, jako jsou sociální sítě, umělá inteligence, ale například i videohry, pracovat zdravě. Musí rozumět tomu, jak tyto technologie, s nimiž tráví svůj čas, fungují a jakým způsobem se snaží získat jejich pozornost.
3. Zapojení dětí, rodičů a učitelů: Podporujeme rozvoj nástrojů kontroly, které umožní rodinám a školám individuálně a ve spolupráci s dětmi nastavovat limity, spíše než plošná státní nařízení. Děti by měli dostat možnost podílet se na návrhu možného řešení, například skrz studentské parlamenty.
Autor je viceprezident Asociace tvůrců a online médií (ATOM)
(Redakčně upraveno)
