Právě tady ale vzniká jeden z nejčastějších paradoxů, který české domácnosti každoročně stojí tisíce korun. Často úplně zbytečně. Přitom někdy stačí jen pár minut pozornosti, aby se z klidného „je to v pohodě a nemusím nic řešit“ rychle stalo „aha, kolik jsem mohl ušetřit navíc“.
Důležité je rozlišovat mezi pocitem jistoty a skutečně výhodnou cenou. To, že energie bez problémů fungují, totiž ještě neznamená, že za ně domácnost platí odpovídající částku. Většina odběrných míst navíc historicky vznikla u velkých dodavatelů, kteří zároveň působí jako místní distributoři.
Lidé k nim automaticky přešli spolu s elektroměrem nebo plynoměrem a už u nich zůstali – často jen proto, že neměli důvod něco měnit.
Přeplatek na vyúčtování působí uklidňujícím dojmem. Vzbuzuje pocit, že domácnost platila s rezervou a má své výdaje pod kontrolou. Ve skutečnosti ale většinou neznamená úsporu ani výhodnou smlouvu. Často pouze ukazuje na to, že zálohy byly nastavené výše, než bylo nutné.
Typický scénář vypadá tak, že domácnost obdrží přeplatek například tři tisíce korun. Přijde úleva. Současně se ale zvýší měsíční zálohy – třeba jen o dvě stě korun. Ročně je to 2 400 korun navíc.
Další rok přijde opět přeplatek, tentokrát vyšší, a pocit, že je vše v pořádku, se ještě posílí. Klíčová otázka ale nezní, kolik peněz se vrací, nýbrž kolik by se vůbec platit nemuselo.
V posledních měsících dodavatelé často informují o zlevňování pro zákazníky se smlouvou na dobu neurčitou. Pro mnoho lidí je to další důvod, proč se o své energie nezajímat.
Jenže samotné snížení ceny ještě neznamená, že je nabídka skutečně výhodná. V praxi často dochází jen k částečné úpravě ceníků a cena zůstává výrazně vyšší, než jakou lze na trhu běžně získat.
U domácnosti s průměrnou roční spotřebou elektřiny kolem 3,4 MWh může rozdíl mezi stávající cenou a aktuální nabídkou na trhu znamenat zbytečné přeplácení v řádu několika tisíc korun ročně. A čím vyšší spotřeba, tím výraznější rozdíly. To se týká zejména domácností, které mají bojler, topí elektřinou nebo plynem, mají dílnu nebo například bazén.
Jedním z nejjednodušších kroků, jak dostat výdaje za energie pod větší kontrolu, je samoodečet. Stačí zkontrolovat elektroměr nebo plynoměr a nahlásit skutečný stav dodavateli nebo distributorovi. Díky tomu vám bude vyúčtována reálná spotřeba, nikoli odhad.
Při samoodečtu má smysl podívat se i na celkovou spotřebu za poslední období. Pokud byla vyšší než v roce předchozím, mohou zálohy v letošním roce vést k nedoplatku, a je proto vhodné zvážit jejich úpravu. Pokud je spotřeba naopak nižší, je pravděpodobné, že vznikne přeplatek.
Právě v těchto týdnech se ale vyplatí věnovat energiím ještě pár minut navíc a ověřit si, kolik by domácnost za stejné množství elektřiny nebo plynu zaplatila u jiného dodavatele.
Akviziční ceníky pro nové zákazníky jsou totiž často výrazně výhodnější než ceníky pro současné klienty. Dodavatelé dnes musejí o zákazníky více bojovat a rozdíly v cenách mohou činit i několik stovek korun na jedné megawatthodině. To se vyplatí i domácnostem s nižší spotřebou.
Pokud domácnost uvažuje o změně dodavatele, neměla by se řídit pouze výší záloh. Nízké měsíční platby mohou být lákavé, ale v konečném důsledku mohou vést k nepříjemnému nedoplatku. Smysluplnější je porovnávat přímo ceny za odebranou energii.
Pro lepší přehled je vhodné započítat i distribuční poplatky. Ty jsou sice u všech dodavatelů stejné, ale pomohou vytvořit reálnější představu o celkové částce, kterou domácnost za energie skutečně zaplatí. Platí jednoduché pravidlo – čím vyšší spotřeba energií, tím větší rozdíly se mohou na faktuře objevit.
A právě proto se vyplatí nenechat se ukolébat přeplatkem ani sliby o zlevnění a alespoň jednou za čas se na své smlouvy podívat.
Autor je ředitel sekce Energo společnosti Kalkulátor.cz
(Redakčně upraveno)
