Ta tvrdí, že reálné investice jsou napříč členskými zeměmi zhruba o 23 procent nižší, než by odpovídalo trendu běžnému před velkou finanční krizí (v roce 2008, pozn. aut.). Otázkou je, co za tím stojí, a zda je v dohledu naděje na změnu.
Podle výše zmíněné analýzy jde jen částečně o důsledek vyšší podnikatelské nejistoty odrážející kombinací finanční krize, obchodních válek, klimatické změny, pandemie covid 19 či s tím související fragmentaci globálních výrobních řetězců.
Z velké části jsou na vině strukturální změny ve vyspělých ekonomikách. Zásadní změnou je výrazný nárůst podílu investic do softwaru, datových řešení, hardwaru a výzkumu a vývoje. Tento rostoucí akcent na digitální a znalostní ekonomiku a investice s ní spojené se projevuje napříč odvětvími od zemědělství po zpracovatelský průmysl.
Investice do „nehmotných aktiv“, jako výzkum a vývoj, jsou obecně spojené s vyšší mírou rizika a nejistoty. Když k ní přidáme hluboké změny v globálních výrobních řetězcích (daných obchodními válkami a zelenou transformací) není divu, že na straně byznysu roste požadavky na výnosnost investičních projektů.
Přes historicky relativně nízké náklady na kapitál se pak ve finále investuje méně. Opatrnost firem je (ne úplně překvapivě) vyšší tam, kde se investicím do digitálních technologií dařilo v uplynulých dekádách výrazně méně – tedy ve vybraných evropských zemích v čele s Itálií a Německem.
Naopak nejméně jsou zasaženy ty ekonomiky, kde se investuje ještě tak trochu „postaru“ a přesun investic do „nehmotné“ sféry není tak výrazný – například v sousedním Polsku, kde jsou průměrná tempa investic v posledních dvou dekádách podobná jako před velkou finanční krizí. Česko je spíše v dolní části pelotonu OECD, ale viditelně překonává daleko více klopýtající Německo.
Autor je hlavní ekonom společnosti Patria Finance
(Redakčně upraveno)
