Protesty však velmi rychle překročily rámec jednorázové fiskální reakce, a dokonce přerostly v šířeji sdílenou kritiku politického systému a stavu demokratických institucí v zemi.
Podle dopadů, které následovaly, protestující prosadili stažení návrhu rozpočtu a rezignaci vlády premiéra Rosena Željazkova, která tím výrazně ztratila legitimitu pouhých několik týdnů před plánovaným vstupem Bulharska do eurozóny.
Hlavní tezí současného občanského hnutí je, že jeho aktéři nevyjadřují pouze nespokojenost s jedním legislativním instrumentem, nýbrž dlouhodobou frustraci z politické kultury, kde se role státu a zájmy politických elit zdají být vědomě prolínány způsobem, který občané vnímají jako nezodpovědný a netransparentní.
Protesty jsou v Bulharsku interpretovány jako vyústění opakovaných zkušeností s politickou nestabilitou, vlivem oligarchických sítí a strukturami, které v očích demonstrantů spíše udržují status quo, než aby řešily hlubší socioekonomické a institucionální problémy.
V zorném poli veřejnosti se objevují dvě jména, která symbolizují tuto kontinuální frustraci. Boyko Borisov, dlouholetý vůdce strany GERB a bývalý premiér, jehož politická kariéra je spojena s opakovanými pokusy dominovat bulharské politické scéně, a Deljan Peevski, kontroverzní politik a podnikatel, který se stal výrazným symbolem oligarchického vlivu.
Peevski je kritiky považován za klíčový prvek v síti politických a mediálních vlivů, které podle demonstrantů ohrožují nezávislost státních institucí a soudního systému. Navíc je sankcionován Spojenými státy a Spojeným královstvím podle Magnitského zákona kvůli podezřením z korupce a zneužití moci.
Tato nedůvěra pramení z dlouhotrvající politické nestability, která Bulharsko doprovází od roku 2020, kdy se země začala potýkat s opakovanými volbami, krátkodobými a přechodnými vládami, ale i neschopností dosáhnout konsensu ohledně klíčových reforem. Parlamentní většina zůstávala roztříštěná a vlády často končily předčasně, což se projevilo sedmero volbami během čtyř let.
Současné protesty a rezignace vlády otevírají možnost pro další, již osmé předčasné volby. Pro mnoho Bulharů to znamená, že demokratická soutěž se proměnila v permanentní cyklus krizí, spíše než v stabilní proces, který by přinášel odpovědnost a výsledky, jež by byly vnímány jako legitimní a prospěšné.
Veřejné vnímání demokratických institucí se tak vyznačuje silnou dávkou skepse. Mnoho občanů hovoří o „formální demokracii a faktické oligarchii“, kde justice, regulátoři a veřejné podniky nejsou dostatečně nezávislé a jsou snadno ovlivnitelné sítí politických zájmů. Tato frustrace se projevuje v opakovaných protestech bulharské veřejnosti.
Kauza plynovodu Balkan Stream zaujímá v současných protestech zvláštní postavení. Nejde o jediný ani bezprostřední důvod nespokojenosti, ale o projekt, který se v očích velké části veřejnosti stal koncentrovaným symbolem způsobu, jakým byla v Bulharsku v uplynulém desetiletí činěna strategická politická a ekonomická rozhodnutí.
Právě proto se k němu demonstranti i komentátoři opakovaně vracejí jako k příkladu, na němž lze názorně ukázat propojení politické moci, slabé odpovědnosti a nejasného veřejného přínosu. Projekt Balkan Stream představuje bulharský úsek plynovodní infrastruktury, navazující na ruský TurkStream, který přivádí zemní plyn z Ruska přes Černé moře do Turecka, dále na Balkán a do střední Evropy.
Bulharská část byla budována v letech 2019 až 2021 a financována téměř výhradně z prostředků bulharského státu, prostřednictvím státní společnosti Bulgartransgaz. Celkové náklady se pohybovaly kolem tří miliard leva, tedy přibližně 1,5 miliardy eur, což z projektu učinilo jednu z největších infrastrukturních investic v moderní historii země.
Oficiální argumentace premiéra Borisova, která projekt prosazovala, stavěla především na dvou pilířích. Prvním byla energetická bezpečnost – tedy tvrzení, že Bulharsko si vybuduje strategickou infrastrukturu, která posílí jeho pozici v regionu a zajistí stabilní dodávky plynu.
Druhým pilířem byla tranzitní role země, jež měla Bulharsku přinášet dlouhodobé příjmy z tranzitních poplatků, a zvýšit jeho geopolitický význam v podobě energetického uzlu na Balkáně. Tyto argumenty byly prezentovány jako racionální a státnicky odpovědné, zejména v době, kdy Rusko hledalo alternativní trasy k tranzitu plynu mimo Ukrajinu.
Reálné dopady projektu však těmto slibům odpovídaly jen velmi omezeně. Bulharsko sice získalo novou plynovodní infrastrukturu, avšak za cenu vysokých investičních nákladů, které zatížily státní rozpočet a státní energetický sektor. Přímý přínos pro domácí spotřebitele byl minimální, protože plynovod nebyl primárně koncipován k zásobování bulharského trhu, ani ke snížení cen energií.
Jeho hlavní funkcí se od počátku stal tranzit ruského plynu do Srbska, Maďarska a dále do střední Evropy, což potvrzují i pozdější analýzy specializovaných ekonomických médií. Podle nich si bulharští představitelé byli omezeného domácího přínosu projektu vědomi již v době jeho schvalování.
Právě zde se projekt mění z technické infrastruktury v politický problém. Veřejné prostředky Bulharska byly použity k vybudování infrastruktury, jejíž strategický přínos byl zjevně asymetrický, a v mnoha ohledech výhodnější pro Rusko jako dodavatele plynu, než pro samotnou tranzitní zemi.
V kontextu evropské energetické politiky, která se již tehdy snažila o diverzifikaci zdrojů a omezení závislosti na ruském plynu, působil Balkan Stream stále více jako krok opačným směrem. Kritici proto argumentují, že rozhodnutí nebylo vedeno čistě národním zájmem Bulharska, ale kombinací geopolitických tlaků, politických kalkulů a zájmů úzké skupiny aktérů.
Z pohledu protestujících se Balkan Stream stal učebnicovým příkladem netransparentního rozhodování. Zásadní investice nebyla dostatečně veřejně debatována a její náklady a rizika byly přeneseny na stát, zatímco potenciální zisky z tranzitu zůstaly omezené a nejisté. Projekt zároveň ilustruje asymetrii rizik.
Bulharsko nese finanční odpovědnost a politické důsledky, zatímco klíčové benefity plynou zahraničním aktérům a obchodním partnerům. Tento model je demonstranty často popisován jako privatizace zisku a socializace nákladů, tedy přesně ten typ fungování státu, proti němuž současné protesty směřují.
V tomto smyslu plynovod Balkan Stream nepředstavuje pouze technickou stavbu nebo minulou vládní chybu, ale silný symbol systému, v němž strategická rozhodnutí vznikají mimo skutečnou veřejnou kontrolu.
Jejich dlouhodobé důsledky nenese ten, kdo o nich rozhodoval. Právě proto se jeho jméno v protestním diskurzu objevuje znovu a znovu jako připomínka, že současná krize má hlubší kořeny než jen jeden rozpočet či jednu vládu.
Autor je spolupracovník redakce
(Redakčně upraveno)
