Jurečka tedy nyní volá po něčem obdobném také ve vztahu k jednotlivcům. Jeho argumentace nutnosti solidárního chování je však v tomto případě ještě více diskutabilní, než v případě firem. V některých sektorech, jako je energetika, platí, že příslušné firmy opravdu těží ze současné situace ve světě, a svým způsobem dokonce z války na Ukrajině.
To však ani v nejmenším nelze říct plošně o lidech s vysokými příjmy. Řada z nich má své příjmy citelně nadprůměrné zcela bez ohledu na okolnosti typu války na Ukrajině – a měla by je i bez ní. Navíc, lidé se znatelně nadprůměrnými příjmy čelí vyšší daňové sazbě už nyní.
Například zaměstnanec, jehož měsíční hrubá mzda letos převýší 155 644 korun (odpovídá jedné dvanáctině 48násobku průměrné měsíční hrubé mzdy, která pro letošek činí 38 911 korun, pozn. aut.), odvádí z částky nad tímto limitem 23procentní daň z příjmu, nikoli jen 15procentní.
Ještě třeba 10. května 2022 premiér Petr Fiala na svém twitterovém účtu doslova uvedl, „nebudeme zvyšovat daně, považujeme to za špatné“. Pokud by nyní vláda přistoupila na Jurečkův návrh, učiní obrat o 180 stupňů v podstatě za pouhé dva měsíce. To nelze vysvětlovat ani válkou na Ukrajině, ani drahými energiemi, ani ničím jiným, protože od května se situace v daných ohledech nijak zásadně nezměnila.
Vládní strany se uchylují k návrhům zvyšování daní, ať už z příjmů firem či jednotlivců, když přitom ještě nerealizovaly úspory tak často slibované zejména před volbami.
Vláda by místo zvyšování daní měla přijít se středně- a dlouhodobým plánem úspor, až desetiletým, a podle něj následně, třeba až od příštího roku, postupovat. Klidně tedy ani ne hned bezprostředně letos, kdy je nečekaně zatížena výdaji spojenými s válkou na Ukrajině a nutností financovat nákladnou pomoc uprchlíkům.
Autor je hlavní ekonom Trinity Bank a člen Národní ekonomické rady vlády (NERV)
(Redakčně upraveno)
Žijeme ve společnosti, která, oproti západním zemím, brutálně daní příjmy a méně pak nahromaděný majetek. V praxi to pak vypadá tak, že chudí odevzdávají polovinu výplaty státu, prakticky nemohou zbohatnout, zatímco bohatí kumulují majetek, peníze jim vydělávají další peníze, a tito lidé se pak navíc velice obratně vyhýbají placení daní.
Dále je třeba zamyslet se nad údajnou meritokracií a, jak pravice ráda říká, odměnou za „tvrdou dřinu“. Rovnostářství je přirozeně dysfunkční systém, nicméně extrémní nerovnosti, kdy jedné společenské skupině mzda nevystačí na uspokojení základních potřeb, zatímco druhá řeší, jestli místo 4x ročně poletí kvůli zdražování na dovolenou jen 3x.
Představa, že příjmově podprůměrní lidé jsou líní, hloupí, nesnaží se atp. nemá žádný reálný základ a pokud pravicoví politici nedokáží špatně placené profese eliminovat (což nelze, protože je trh poptává), možná by bylo vhodné konečně uznat, že každý pracující jedinec pracující na plný úvazek má nárok na důstojnou mzdu, ať už garantovanou zákonem (minimální mzda) či daňovou praxí (kdy z nějakého zvláštního důvodu nejchudší odvádějí „solidární“ daně a další odvody, čímž se jejich čistý příjem snižuje natolik, že jsou pak často nuceni žebrat o sociální dávky).
Dále je třeba, aby si bohatí uvědomili, že vytvářet si chudé pracující není ani v jejich zájmu. Nerovnoměrná distribuce bohatství se může snadno zvrhnout v celospolečenské problémy typu stagflace (kdy nejchudší sníží svou spotřebu, následkem čehož dojde k propouštění, zavírání podniků apod.), růst kriminality, a další zatížení sociálního systému následkem čehož může dojít k náboru dalších úředníků, a tím pádem dalšímu dlouhodobému zvýšení výdajů státní kasy.
Přijde mi krapet zvrácené poukazovat na to, že „chudák“ zaměstnanec s měsíčním příjmem 155 tisíc platí 23% daň místo 15%, ale už jaksi opomenout, že tu máme stovky tisíc lidí s příjmem do 30 tisíc hrubého, u kterých reálně hrozí, že i s tímto příjmem spadnou do existenčních problémů.
A nejsmutnější je skutečnost, že tito příjmově nadprůměrní lidé dosahují svých příjmů často díky příjmově podprůměrným lidem, ať už jsou to jejich kolegové v zaměstnání, zaměstnanci ve firmě, obyvatelé jejich nemovitostí apod.
Základem solidarity je uvědomit si, že táhneme za jeden provaz… že jsme všichni na jedné lodi a až někoho hodíme přes palubu protože se „málo snaží“ (rád bych viděl ty rady jak si mají lidé zvýšit příjem… třeba starobní důchodci, nebo lidé, kteří již vykonávají zaměstnání na hranici svých intelektuálních či fyzických kapacit), může nás velice rychle stáhnout ke dnu s sebou.