Výrobu prvních zlatých mincí kolem roku 550 před naším letopočtem objednal lýdský král Kroisoszdroj: cdn.theculturetrip.com

ANALÝZA: Vzestup a pád zlatého standardu

Od doby, kdy si lýdský král Kroisos kolem roku 550 před naším letopočtem objednal výrobu prvních zlatých mincí, se zlato stalo miláčkem všech civilizací naší planety. Na rozdíl od jiných platidel neznaly zlaté mince hranice ani směnárny. A tak se postupem času vytvořil nejprve stříbrný a potom zlatý standard. Systém, v němž byly hodnoty světových měn definovány množstvím zlata, za něž je bylo možné vyměnit. Například za Německého císařství odpovídalo hodnotě kilogramu zlata 2790 říšských marek.

Zhruba od roku 1800 všechny země s výjimkou Číny a některých států Střední Ameriky, využívaly nějakou formu zlatého standardu, což pomohlo světové ekonomice. Obchod se rozšiřoval, mnohé státy těžily z rychlého růstu a stability. Tím byly vytvořeny podmínky pro toky přímých investic, které otevíraly nové rozvíjející se trhy. Patřily mezi ně například oba americké kontinenty, Austrálie, Nový Zéland či Jižní Afrika.

To trvalo až do první světové války, kdy obrovské náklady na vyzbrojování a vydržování armád přinutily vlády tisknout neustále nové peníze, které však již nemohly podložit zásobou zlata. Řešením tedy bylo zlatý standard opustit. Obrovská inflace a finanční požadavky na poválečnou rekonstrukci pak už návrat ke zlatému standardu neumožnily navzdory pokusům některých zemí, jež definitivně zmařila velká hospodářská krize po roce 1930.

JAK ZLATÝ STANDARD FUNGOVAL?

Papírové peníze bylo kdykoli možné vyměnit za zlato. To přirozeně omezovalo množství peněz v oběhu, neboť počet bankovek a mincí musel zůstat v určitém poměru k fyzickému zlatu v sejfech centrálních bank. Proto bylo možné poskytovat jen omezené množství úvěrů. Bankéři proto o zlatý standard nestáli, naopak, snažili se ho zbavit. Z ekonomického hlediska se ale jednalo o nejstabilnější epochu v dějinách. Lidé byli nuceni hospodařit rozumně a bez velkých výkyvů.

Měny však nebyly kryty zlatem stoprocentně. Vždy ale bylo pevně dané minimální krytí, obvykle ve výši jedné třetiny hodnoty. Emisní banka směla zbylé dvě třetiny poskytnout jako úvěry. Nikdy však víc, jinak by při nedostatečném krytí zlatem došlo ke krachu emisní banky a k znehodnocení měny dané země.

Během 250 let, kdy Anglie měla zlatý standard (1664 – 1914) byly ceny stabilní, ba dokonce o 10 procent nižší než předtím. Během napoleonských válek sice došlo k několika otřesům, svět však zůstal před opravdovou inflací nebo deflací ochráněn píše Ferdinand Lips v knize Zlaté spiknutí: „Do roku 1914 byl francouzský frank celých sto let naprosto stabilní měnou. V letech 1879 až 1913, kdy většina národů uznávala zlatý standard, kolísaly spotřebitelské ceny v Americe během 34 let pouze v rozmezí 17 procent a průměrná inflace se blížila nule.“

KOLIK BYLO ZLATA, TOLIK BYLO PENĚZ

Zlatý standard byl využíván také na mezinárodní úrovni. V jeho rámci mohly země s různými měnami snadno určit tržní hodnotu jedné měny vůči druhé. Vzhledem k tomu, že zúčastněné země udržovaly pevnou cenu zlata, bylo možné určit směnné kurzy.

Dolar byl definován přibližně jako dvacetina unce zlata, libra šterlinků jako zhruba pětina unce zlata. Kurz libry k dolaru byl tedy stanoven na 1 ku 5. Tato předvídatelnost a stálost směnného kurzu povzbuzovaly obchod a omezily politické zásahy. Kolik bylo zlata, tolik mohlo existovat dolarů, liber, franků nebo marek.

Poslední vazby mezi dolarem a zlatem přetrhl v roce 1971 prezident Richard Nixon, když v důsledku nákladů na vietnamskou válku oznámil, že USA dočasně ruší jakékoli vazby dolaru vůči rezervám zlata. Politický význam slova dočasnost je v Česku všeobecně znám. Cena zlata pak v průběhu následujícího desetiletí vyskočila o 2330 procent z 35 dolarů za unci na 850 dolarů.

Podle časopisu Forbes začalo nebetyčně růst i veřejné a soukromé zadlužení, jež provázelo ekonomický růst. Zadlužení USA dosáhlo řádu bilionů dolaru a kupní síla americké měny klesla od roku 1971 o 85 procent. Dolar uložený do pokladničky v roce 1971 měl v roce 2012 hodnotu pouhých 12 centů.

NÁVRAT ZLATÉHO OBDOBÍ?

Argumenty pro návrat zlatého standardu zůstávají silné. Centrální banky by měly méně nekontrolované moci, svět by ukotvil cenové hladiny a mezinárodní směnné kurzy by byly předvídatelnější. Dokonce i bývalý šéf Fedu (americká centrální banka) Alan Greenspan se dnes zlatého standardu zastává.

V televizním rozhovoru uvedl, že svět by na tom byl mnohem líp, kdyby USA zlatý standard neopustily. „Kdybychom se vrátili ke zlatému standardu ve struktuře řekněme před rokem 1913, byla by naše ekonomika v pořádku. Období 1870 až 1913 bylo jedním z ekonomicky nejagresivnějších období, jež jsme ve Spojených státech měli, a to byla zlatá doba zlatého standardu.“

Šéfekonom Monety Money Bank Petr Gapko dodává: „Zlato by se rezervním aktivem stalo jen v případě vážné ztráty důvěry společnosti v peníze. V podstatě by to znamenalo těžkou světovou ekonomickou depresi.“ Lektor Unicorn College a hlavní analytik Raiffeisenbank Michal Brožka to dokonce označil za návrat o století zpět. Ale také stoprocentně nevyloučil.

Ekonomiky po celém světě se potýkají s řadou problémů, které zdánlivě nemají řešení. Zlato by však oním řešením mohlo podle některých ekonomů být. Argumentují tím, že na rozdíl od bankovek jeho zásoby nelze natisknout. „Přitom 93 procent peněz, jež jsou na světě v oběhu, ve skutečnosti ani neexistuje. Jedná se pouze o čísla na monitorech počítačů. Říká se tomu bezhotovostní platební styk. Platíme něčím, co reálně neexistuje,“ připomíná ve své knize Co nesmíme vědět Michael Morris.

(rek)

Share

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *