Původně se předpokládalo, že do země zavítá přibližně milion zahraničních návštěvníků, aby mohli shlédnout sportovní výkony olympioniků a nasát jedinečnou atmosféru sportovního svátku. Počítalo se s tím, že během své návštěvy každý z hostí utratí v přepočtu průměrně necelých 7700 korun – jen za ubytování, jídlo, pití a dopravu. Takže rozhodnutí nepozvat zahraniční diváky připravilo japonskou ekonomiku o 7,7 miliardy korun.
Pozdější rozhodnutí neumožnit návštěvu sportovišť ani japonským divákům pak ekonomiku ochudilo asi o 2,9 miliardy korun, neboť domácí návštěvníci za ubytování či nákupy neutrácejí zdaleka tolik jako ti zahraniční.
Statisticky pak platí, že například konzumace jídlo zahraničního návštěvníka v Tokiu navyšuje hrubý domácí produkt (HDP) Japonska, neboť se příslušný výdaj počítá jako export z Japonska (do cizincova žaludku). Pokud však konzumuje Japonec v restauraci namísto svého domova, z hlediska dopadu na HDP se už nic moc nemění. Spotřeba jako spotřeba. HDP se počítá jako součet právě spotřeby, (čistých) exportů, investic a vládních výdajů.
Rozhodnutí neumožnit účast tedy ani japonským divákům připravilo japonskou ekonomiku nejen o zmíněné 2,9 miliardy korun, ale také o podstatnou část ze 4,6 miliardy korun, tedy souhrnné ceny nevyužitých, vrácených vstupenek. Jenom neúčast přímých diváků, japonských i zahraničních, tak připravila japonskou ekonomiku o 7,7 + 2,9 + 4,6 = 15,2 miliardy korun.
Autor je hlavní ekonom Trinity Bank a člen Národní ekonomické rady vlády (NERV)
(Redakčně upraveno)
