Proč se ztrácí chuť pořádat olympijské hry?zdroj: Pixabay.com

ANALÝZA: Olympiády jsou prý předražené. Ale co s tím?

Olympijské hry jsou bezesporu největší světovou událostí. Nejsledovanější, nejemotivnější, nejprestižnější a přes všechny proklamace o čistotě olympijské myšlenky i nejvíce propojené s byznysem. Tak proč se v posledních letech vytrácí ochota je pořádat?

V září tohoto roku se v Limě na kongresu Mezinárodního olympijského výboru (MOV) bude hlasovat o pořadateli letních Her 2024, jenže z původní více než desítky kandidátů zůstali pouze dva čekatelé – Paříž a Los Angeles, když ten třetí, Budapešť, odstoupil před několika týdny pod tlakem protestní petice obyvatel maďarské metropole, kteří se obávali nezvládnutelných nákladů na pořádání sportovního svátku.

Funkcionáři MOV se teď modlí, aby v září bylo vůbec o kom hlasovat, protože Paříž v průběhu kandidatury už dala najevo, že by raději dala přednost pořádání Světové výstavy 2025 a ještě před třemi lety pařížská starostka Anne Hidalgová prohlásila, že Paříž na pořádání olympiády prostě nemá.

Zkušenosti s americkými kandidáty před optimismem také varují, a to nejen proto, že se v roce 1973 Denver jako jediné město po druhé světové válce vzdal již přiděleného pořadatelství a musel se narychlo hledat náhradník (Innsbruck 1976).

Ostatně, náhradníkem je i Los Angeles, protože olympijský výbor USA původně vybral jako svého kandidáta na Hry 2024 Boston (z jedné země může kandidovat jen jedno město), které však posléze zájem ztratilo. A tak jsou teď všichni rádi za Paříž i Los Angeles, i když pro oba by to znamenalo již třetí pořadatelství, což by je ještě před pár lety už předem diskvalifikovalo.

OLYMPIJSKÁ MYŠLENKA PŘEŽILA MNOHÉ

Co vlastně přináší pořadatelství olympijských her? S trochou nadsázky to vždy byl krok mezi nejprestižnější místa na mapě světa. Nejdříve uspět s kandidaturou mezi desítkami jiných metropolí, což se obvykle povedlo až při opakovaném pokusu.

A pak také dokázat postavit všechna sportoviště včas a pozoruhodně, zajistit armádu pořadatelů, dopravit a ubytovat desetitisíce sportovců a miliony návštěvníků. To všechno v přátelské atmosféře a v náladě charakterizující konkrétní město, zemi, region. Představit místo, kam se budou s obdivem nebo alespoň úsměvem vracet turisté ještě po mnoho let.

Někdy byla olympijská myšlenka zneužita, aby pomohla ukázat politický režim pořadatelské země v sympatičtějším světle, než si zasloužil (Berlín a Ga-Pa 1936, Moskva 1980, Soul 1988, Peking 2008, Soči 2014). Jindy posloužila teroristickým a či rasovým projevům (Mexiko 1968, Mnichov 1972, Atlanta 1996), od Montrealu 1976 ji provázejí bojkoty či protesty zemí, které se vymezují proti svým nepřátelům, s nimiž se nechtějí potkávat ani na sportovním kolbišti.

Některá rozhodnutí o přidělení Her provázela podezření z korupce, dopingová odhalení a přesuny medailí jsou už koloritem. Ale s tím si nakonec pořadatelé i olympijské hnutí vždy lépe či hůře poradili a Hry na prestiži příliš netratily a zůstávají svátkem celé planety. Tak proč se ztrácí chuť je pořádat?

STÁLE VĚTŠÍ SOUSTO

Je to zkrátka a dobře příliš velké finanční sousto, na které si dnes troufne už jen město či země, která disponuje už postavenými sportovišti a infrastrukturou. Nebo nemusí hledět na rozpočet, protože pořadatelstvím sleduje jiné než sportovní nebo ekonomické hledisko. A takových metropolí nebo oblastí (Hry sice nadále oficiálně pořádá jedno město, ale sportoviště už jsou rozmístěna po celé zemi) je dnes velmi omezený počet.

Finanční náročnost pořádání olympijských her stoupla za posledních dvacet let mnohonásobně. Jak vysoký násobek to ve skutečnosti je, však nelze přesně určit, protože není jasné, co všechno do nákladů počítat. Jasné však je, že náklady na LOH v Aténách 2004 (2,9 mld. dolarů) odstartovaly řeckou finanční krizi a od té doby podle pramenů Oxford University stouply pětinásobně, přestože Londýn 2012 (15 mld. dolarů) sliboval úsporné Hry. A Soči 2014, přestože šlo „jen“ o zimní olympiádu, hlásí závratných 22 mld., přičemž podle jiných pramenů jde o velmi přiškrcený odhad a skutečné náklady nikdo nespočítá.

NAFUKUJÍ VÍC A VÍC

Co způsobilo tento růst nákladů, který se mnohým zdá nezvladatelný? Rozšíření počtu disciplín znamená stavbu nových sportovišť, navíc v rozmanitém přírodním (kopce, vodní plochy) či městském (haly, stadiony) prostředí. Větší počet sportovců pak klade větší nároky na jejich ubytování.

Pořadatelé přitom mohou počítat se ziskem především z prodeje části vstupenek a z útraty návštěvníků, což je nutí stavět co největší sportoviště, investovat do stavby hotelů, dálnic, metra, letiště. K tomu potřebujete nejen pochopení politiků, ale především nadšení obyvatel kandidátských měst. A je to pokaždé boj doslova na krev. Pořadatelé si dnes připravují kandidaturu až desítky let, a přesto se od 70. let staví a upravuje až do posledních minut před zahájením Her.

Jenže olympiáda za tři týdny skončí a vlastně až v té chvíli nastává nejdůležitější fáze pro finanční výsledek této akce – jak dál využít všechna sportoviště a zda region využije pro své obyvatele či turisty infrastrukturu postavenou pro jednorázový nápor milionu návštěvníků Her.

A to je vlastně dnes to nejdůležitější síto, jímž procházejí kandidáti na pořádání olympiády cestou od prvotního nadšení po finanční realitu. Hodně komplikované to mají hlavně pořadatelé zimních Her, kteří se ze zimních středisek, jež prostě nafouknout nelze, přestěhovali do velkoměst typu Turín, Vancouver, Pchjongčang, Peking.

Není divu, že Švýcarsko jako země alpskému lyžování zaslíbená snad nejvíce pořádala olympiádu naposledy v roce 1948. Proč? V referendu by Švýcaři nikdy neodsouhlasili, aby kvůli olympiádě, která se týká sportovců i diváků z jiných zemí, připustili zásahy do domácí přírody.

JAK BY TO DOPADLO U NÁS?

Nakonec, my jsme si tímto procesem také prošli na začátku století, kdy Praha koketovala s myšlenkou pořádání letní olympiády 2016 nebo 2020, než tuto myšlenku opustila jako finančně i logisticky nezvládnutelnou v horizontu deseti let.

Na tento krok dá dívat ze dvou stran. Mohli jsme mít po celé republice desítky moderních sportovišť a pořádat na nich šampionáty, nebo je nechat zarůst plevelem (to není nijak výjimečný případ ani na západě, stačí se projít betonovými ruinami po Montrealu 1976).

Ale mohli jsme také mít postavený vnitřní a vnější okruh Prahy, rozšířené letiště, opravenou dálnici D 1 a postavenou kompletní dálniční síť, nové hotely a turistická centra. Anebo rozkradené zakázky a pár lobbistů a magnátů na cestě do kriminálu. Obě cesty jsou možné a představitelné. Pořádání olympijských her totiž dává šanci a je na každém pořadateli je, jak s ní naloží.

Z těchto variant však plyne mírný optimismus, že olympijské hry neskončí na úbytě, když je nebude mít kdo pořádat. Nebo se přesunou na jediné místo, což není úplně zcestná myšlenka, když to v případě antické Olympie tímto způsobem fungovalo stovky let. Jen by se pro ni asi těžko mezi více než dvěma stovkami národních členů MOV hledal konsenzus.

JEN TEN, KDO MŮŽE

A tak ani nemá cenu hledat otázku, zda se na pořadatelství olympijských her dá vydělat, nebo se jen dostat na pokraj bankrotu, jak se to jeví podle prohlášení pořadatelských měst. Je to totiž jen účetní manévr, ve kterém záleží na tom, co všechno a v jaké výši zahrnu do nákladů. A jak vyčíslím profit nejen z návštěvníků samotných Her, ale především z dlouhodobého užívání toho, co jsem v rámci příprav olympijských her vybudoval.

Hlavně je jasné, že v dnešní době nemůže pořádat olympiádu ten, kdo chce, ale výhradně ten, kdo reálně může. Souvisí to také s posunem pojmu pořadatelství, které bylo desetiletí záležitostí jednoho města, nyní je to však akce pro celou zemi a už dokonce pro několik – příští rok v rámci zimní olympiády v korejském Pchjongčangu některé disciplíny proběhnou na japonských sportovištích, protože už fungovala v odpovídající kvalitě

A v lednu ohlásili Poláci, že by v roce 2030 rádi uspořádali zimní olympiádu v Krkonoších se sportovištěm i na české straně, dokonce až v Praze či Hradci Králové. Ostatně, tímto směrem, kdy se na pořadatelství šampionátů podílí několik zemí, se už dávno vydaly kolektivní sporty, včetně fotbalu.

Mezinárodní olympijský výbor se zatím větším změnám brání. Jednak díky prodeji televizních a marketingových práv je při každé olympiádě už předem jistým finančním vítězem, navíc se jedná o patrně nejkonzervativnější sportovní organizaci na světě.

Ale pokud chce i nadále střídat pořadatele olympijských her, aniž by mu zůstal okruh několika málo vyvolených nebo před hlasováním nejvýše jediný kandidát, pak ani jemu se jiná cesta nenabízí. Ale to je jen začátek, pak už záleží na samotných pořadatelích Her, co od své kandidatury vlastně očekávají.

František Klučina

Share

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *