Hrubý zahraniční dluh – tedy závazky státu, bank a firem – v souhrnu odpovídají zhruba 71 procentům hrubého domácího produktu (HDP). Přitom ještě v roce 2017 to bylo dokonce 90 procent HDP.
Největší měrou se na něm podílejí firmy, které si půjčují peníze na finančních trzích v zahraničí, nebo se financující se prostřednictvím svých mateřských společností. Tyto půjčky jsou s ohledem na výši korunových sazeb pro firmy v posledním roce výrazně zajímavější, a proto se i zvyšují.
Druhým největším dlužníkem vůči zahraničí jsou banky. Nikoliv proto, že by v takové míře potřebovaly financování v eurech či dolarech, ale proto, že si do nich umísťují své vklady nerezidenti motivovaní výší tuzemských úrokových sazeb.
Pozice zahraničních investorů narostla zejména v době konce kurzového režimu, kdy investoři očekávali zhodnocení svých peněz s posilováním koruny. Nyní je pro ně koruna opět atraktivní z pohledu úrokových sazeb, které jsou výrazně vyšší než v eurozóně. Část investorů nicméně začala na jaře odcházet, když se snížily očekávání ohledně dalšího růstu úrokových sazeb.
Pokles aktuálně zaznamenala i zadluženost vlády vůči zahraničí, a to mj. v důsledku jarního splacení eurobondů. Na druhou stranu je ovšem vidět, že zahraniční investoři mají dál zájem o kratší korunové státní dluhopisy, a tak jejich pozice na trhu letos opět mírně narůstá.
Úroveň zahraničního dluhu odpovídá možnostem české ekonomiky. Z významné části je dána atraktivními korunovými sazbami nebo dluhopisovými výnosy, a nikoliv primární potřebou ekonomiky se financovat v zahraničí. Výše krátkodobého dluhu navíc stále zůstává pod úrovní devizových rezerv.
Autor je hlavní ekonom Banky Creditas
(Redakčně upraveno)
