V poslední době zákonu uškodila nejednotná a rozkolísaná soudní praxe a dohady, kdo se jeho ustanoveními musí řídit a do jaké míry. „Soudy bohužel v některých případech přispěly k relativizaci zákonných pravidel. Povinným subjektům tak často nezbývá, než se uchýlit k aplikaci Listiny základních práv a svobod a k testům proporcionality (pozn. red. – posuzování kolize různých práv). Ocitají se tedy v situaci, jako by zákonné ustanovení vlastně neexistovalo,“ říká soudce Nejvyššího správního soudu Ivo Pospíšil.
Souhlasí s ním i mnozí právníci. Zákon podle nich vyžaduje novelu a mnohá zpřesnění. „Jsme v situaci, jakoby ani žádný zákon nebyl. Posuzuje se, jestli vůbec měl ten nebo onen informace poskytnout, jestli to neuškodilo ochraně soukromí, obchodním záměrům nebo jiným vyšším zájmům, například bezpečnosti,“ míní právnička Petra Gříbková, která se zabývá právními informačními systémy. „Zákon není konkrétní a kolize zájmů, ochrany osobních údajů a podobně ještě více znejišťuje poskytovatele informací,“ doplnila právnička Zuzana Cholastová.
Na výkladu některých ustanovení „stošestky“ se dnes jednoznačně neshodnou ani nejvyšší soudní instance. „Těžko pak můžeme chtít po různých veřejných institucích, jimiž jsou i malé obce a různé příspěvkové organizace (např. mateřské či základní školy), které nedisponují armádou právníků, aby se v nejednotné judikatuře zorientovaly a poskytovaly lidem informace tak, jak mají,“ říká Pospíšil.
Problémy podle něj obsahuje zákon už tam, kde říká, kdo má informace veřejnosti povinně poskytovat. „Podle Listiny základních práv a svobod jsou to primárně subjekty veřejné moci. To nevylučuje, aby zákon uložil informační povinnost i dalším osobám, avšak potom ukládá takovou povinnost prvotně až tento zákon a je legitimní se tázat, zda je to ještě vůči těmto osobám přiměřené. Taková povinnost by pak měla být v zákoně uložena výslovně a co nejkonkrétněji,“ vysvětluje soudce.
Naráží tím na spory, zda mají podle současného znění zákona povinnost poskytovat informace stejně jako státní orgány také obchodní společnosti, v nichž drží podíl stát a veřejnoprávní korporace. Zákonodárci by podle některých právníků měli provést revizi zákona o svobodném přístupu k informacím a vybraná ustanovení, týkající se například vymezení tzv. veřejné instituce nebo pravidel pro poskytování údajů o platech zaměstnanců, konkretizovat.
„Právní nejistota a nejednoznačný výklad zákona s sebou nese zvýšené riziko, že se právo na informace bude na jedné straně zneužívat a na druhé straně obcházet, což nakonec neprospívá nikomu. Nejméně pak samotnému právu na informace,“ shrnuje soudce Ivo Pospíšil.
