K významnému výročí objevení Poděbradky 1. srpna 1905 vydalo město Poděbrady speciální jednorázové vydání novin Od pramene, kde se o pátrání po vodním zdroji podrobně píše. Finanční a ekonomické informace (faei.cz) tyto noviny také dostaly.
V textu se připomíná, že Poděbrady měly původně jen povrchní studny s měkkou vodou s jedinou výjimkou, což byla prastará zámecká studna. A právě kníže Hohenlohe, majitel tamního panství, mecenáš a zakladatel poděbradských lázní, se to rozhodl změnit.
V roce 1904 původně oslovil vynikajícího vodohospodářského odborníka Vladimíra Hráského, aby vypracoval projekt ústředního vodovodu pro město. Ale pak se rozhodl jinak a události se vydaly jinou cestou.
Při slavnostním otevření průplavu mezi Severním a Baltským mořem v Kielu se seznámil se pruským statkářem, baronem Cai von Bülow-Bothkampem, který objevoval vodu pomocí „kouzelného proutku“ – virgule. Knížete to pobavilo a pozval barona do Poděbrad.
Hluboký pramen na nádvoří
Bülow dorazil na podzim 1904 a hned se pustil do hledání. „Ocelový proutek, stočený uprostřed v kličku svou neznámou, tajemnou silou ukázal na vodu asi tři metry od hlavní brány na vnitřním nádvoří,“ píše se ve speciálním vydání Od pramene.
Barona Bülowa od počátku doprovázelo několik významných obyvatel Poděbrad, část z nich moci proutku věřila, druhá skupina to odmítala jako nevědecký nástroj. Každopádně na konci března 1905 se začalo vrtat.
První voda se objevila v hloubce už sedmi metrů, a pokračovalo se dál. Ve větší hloubce ale nebylo zpočátku po vodě ani památky. Třicet metrů – nic. Šedesát – stále nic. Nakonec padlo rozhodnutí vrtat až do hloubky 100 metrů, i když to bylo pomalé a poměrně nákladné.
„Koncem července roku 1905 se v hloubce 94,6 metrů objevily první stopy hlubinné artéské vody. Po proražení vrstvy světle šedého pískovce v hloubce 95 metrů voda začala najednou rychle vztlakem stoupat k povrchu a 31. července bylo vrtání zakončeno,“ uvádějí noviny.
Následujícího dne – 1. srpna ráno – po odstranění posledních překážek silný pramen kalné vody vytryskl do výše prvního patra zámeckých budov. „Avšak první nadšení lidí poněkud pohaslo, když se voda trochu vyčistila a dala se ochutnat,“ připomíná list.
Výborná a lahodná chuť
Nebyla to totiž ta očekávaná dobrá pitná voda, ale voda minerální, která se pro velký obsah kyseliny uhličité jako užitková voda nehodila. „Původní záměr se sice nezdařil, ale nově objevená voda byla tak výborné a lahodné chuti, že brzy zástupy obyvatel města i okolí si pro ni chodily, co kdo unesl, jako první šířily její slávu,“ píšou noviny.
Kníže Hohenlohe se okamžitě vrátil do Poděbrad. Vody se zdál dostatek, a tak už jen stačilo pramen „spoutat“ a začít vodu čerpat do lahví nebo ji využít v lázních. Baron Bürow následně objevil svým „kouzelným proutkem“ další tři zdroje, kde se následně také začalo vrtat.
„Právě tato převratná událost dala našemu městu nezaměnitelný ráz oblíbeného lázeňského centra,“ hodnotí objev Poděbradky před 120 lety Roman Schulz, starosta města, které si výročí připomíná bohatým kulturním programem.
Podle Petra Valenty, generálního ředitele Lázně Poděbrady, uhličitá koupel v Poděbradce „rozproudí krev v srdci a je hlavní léčebnou procedurou“. Dodává, že díky minerální vodě zná každý heslo „Na srdce jsou Poděbrady“.
Průkopník ochucených minerálek
Poděbradka ale podle něj neléčí jen kardiovaskulární problémy, stále více ze zhruba 25 tisíc pacientů každý rok přijíždí také na ortopedické rehabilitace, s cukrovkou, na rekonvalescenci po léčbě rakoviny nebo s obezitou.
Minerální voda Poděbradka se brzy po svém objevení stala populární nejen v českých zemích, ale také v zahraničí. Původní plnírna lahví se tak musela ze zámeckých sklepů brzy přesunout do budovy poblíž lázeňské kolonády. A v roce 1994 vznikla moderní velkokapacitní stáčírna mimo centrum.
„Poděbradka byla také jedním z průkopníků ochucených minerálních vod na trhu,“ připomíná Ondřej Postránecký, generální ředitel Mattoni 1873, největšího výrobce nealkoholických nápojů ve střední Evropě, do jejíž rodiny nyní Poděbradka patří.
