Zejména k malým bankám, s menším kapitálovým zázemím, ztratili důvěru. Své úspory převáděli do větších bank nebo třeba do krátkodobých vládních dluhopisů, které ve vysokoinflačním prostředí nabízí atraktivní úrok i v porovnání se vklady.
Podstatou takového stavu je extrémně inverzní výnosová křivka. Ta se v březnu v USA ocitla v největší inverzi od přelomu 70. a 80. let minulého století; krátkodobý dluh, třeba dvouletý, je tak úročený výrazně více než třeba dluh desetiletý. Právě do dlouhodobého dluhu ovšem banky nezřídka přesouvaly vklady střadatelů a kvůli extrémní inverzi na to tedy doplatily.
A doplácejí. Úrok, jejž inkasují na dlouhodobém dluhu, jim leckdy nepokrývá úrok, který by měly vyplácet střadatelům, aby zůstaly konkurenceschopné tváří v tvář relativně vysoce úročenému dluhu krátkodobému a zamezily tak odlivu vkladů třeba do dluhopisů s rokem a méně do splatnosti.
Ohroženy ale v nastalé panice, jejíž podstatou je inflace a inverze dluhopisových výnosů, nejsou jen malé banky. Podle znalců branže jsou za pátečním výrazným propadem akcií Deutsche Bank zejména hedgeové fondy, které vsázejí proti „slabým kusům“, a to i mezi velkými bankami, jako je Deutsche Bank, tedy největší německá banka a vůbec nejvýznamnější investiční banka v EU.
I pokud Deutsche Bank tento útok ustojí, což se ukáže v příštím týdnu, je zjevné, že centrální banky na Západě čelí stále palčivějšímu dilematu. Buď budou dál bojovat s inflací, zvyšovat úroky a sledovat, jak odpadají „slabé kusy“.
Nebo nechají banky přežít, leckdy ovšem v zombie-podobě, přičemž jejich přežití zaplatí veřejnost skrze vleklejší citelnou inflaci a razantnější propad životní úrovně.
Autor je hlavní ekonom Trinity Bank
(Redakčně upraveno)
