Jeho plnění například bylo Německu podmínkou, aby se vzdalo své marky. Pakt je totiž samým základem správného a udržitelného fungování eurozóny.
Jenže jen v letech 1999 až 2017 byl Pakt růstu a stability různými zeměmi porušen ve 121 případech, a to jenom co se týče kritéria maximálního možného schodku veřejných financí (studie publikovaná americkým Národním úřadem ekonomického výzkumu, pozn. aut.).
Ve 121 případech členské země eurozóny tedy nedostály závazku, jenž byl Německu podmínkou vzdání se marky. Za neplnění závazku měly být právoplatně penalizovány (ale nebyly).
S příchodem covidu v roce 2020 byl Pakt růstu a stability raději pozastaven s odkazem na pandemii a nyní je znovuzaváděn ve změkčené podobě.
Z hlediska Česka je proto legitimní vstoupit do eurozóny, tedy naplnit svůj závazek vůči EU, teprve tehdy, až své závazky vůči euru – tedy Pakt růstu a stability – budou členské státy eurozóny plnit. Protože – jak už je řečeno – Pakt představuje vlastní základ fungování eurozóny, který byl pro Německo základní podmínkou toho, aby se vzdalo své národní měny, marky.
Proč by nemělo být podmínkou pro totéž také Česku?
Autor je hlavní ekonom Trinity Bank
(Redakčně upraveno)
