Ministerstvo financí nyní už počítá jen s růstem 2,4 procenta, kdežto MMF s expanzí 2,9 procenta. Nutno říci, že odhad MMF je až nezdravě optimistický a že blíže realitě bude zřejmě tentokrát ministerstvo. Bujaré časy jsou prostě pryč. Hledá se, kde ušetřit, případně jak vzít daňovému poplatníkovi další peníze.
Bohužel, vláda – stejně jako vlády předchozí – nezvládla takzvanou proticyklickou fiskální politiku. V hospodářsky příznivých časech proticyklicky jednající politik (ukažte mi ale nějakého!) vytváří přebytky a splácí dluh. Výdaje nechává hlavně na podnikatelích a soukromé sféře, protože ti mají v dobrých časech dost optimismu a investičního elánu, aby ekonomiku táhli převážně sami.
Když pak jednou udeří hospodářský nečas a podnikatel se v obavě z krachu či ztráty stáhne, nastupuje politik, aby výpadek soukromého sektoru z našetřených peněz pokryl kompenzujícím navýšením veřejných výdajů. Pokud by ovšem politici jednali opravdu proticyklicky, museli bychom teď slýchat cosi v tomto smyslu: „Bacha, ekonomika padá, musíme navýšit výdaje!“ Místo toho i v současnosti – tak jako dříve – slyšíme něco docela jiného: „Jejda, ekonomika brzdí, musíme šetřit, musíme zvyšovat daně.“
Naštěstí ještě loni se stav českých veřejných financí dařilo dále zlepšovat. Spíše však díky obecné ekonomické prosperitě než kvůli vlastním zásahům vlády. Letos už je ale vše jinak. Vláda musí mnohem aktivněji než dosud vstupovat do fiskálního děje, aby si jí veřejné finance nevymkly kontrole. Loni dluh vládních institucí loni klesl o 14,5 miliardy korun. Z jen necelých čtrnácti procent se ale na jeho snížení v poměru k hrubému domácímu produktu podílela sama vláda. Ze zbylých zhruba 86 procent přispěl ke snížení právě ekonomický růst, tedy růst jmenovatele daného poměru.
Jen obtížně tak lze výraznější zásluhu na loňském snížení dluhu (z 33,7 na 32,7 procenta HDP) přičítat vládě. Její hlavní zásluha spočívala v tom, že ji makroekonomicky nadmíru příznivé podmínky nezlákaly k realizaci a příslibům ještě znatelně vyšších provozních výdajů státní kasy. Česká republika tak zůstává jednou ze zemí Evropské unie s vůbec nejnižší úrovní dluhu vládních institucí k hrubému domácímu produktu. Znatelně lépe na tom i loni byly v EU pouze tři země: Estonsko, Lucembursko a Bulharsko.
Česko je i díky tomu na poměry v EU relativně dobře připraveno na případnou ekonomickou krizi. Pokud by taková krize udeřila, ČR má k dispozici stimulační „munici“ jak právě v oblasti fiskální, tak monetární. Jinými slovy, může si v rámci potenciální stimulace dovolit na evropské poměry „luxus“ relativně citelného navýšení veřejných výdajů v poměru k HDP. A má zároveň kam snižovat úrokové sazby v oblasti měnové politiky, neboť základní úroková sazba, kterou aktuálně nastavuje Česká národní banka, představuje 1,75 procenta.
To je nejvyšší úroveň mezi zeměmi Visegrádské skupiny a pochopitelně také vyšší úroveň, než jakou vykazují sazby v eurozóně. Ty jsou na nule. V EU vykazují momentálně vyšší základní úrokovou sazbu než Česko pouze Rumunsko a Chorvatsko. V obou těchto zemích činí 2,5 procenta. Když vezmeme v potaz, že Rumunsko má srovnatelnou úroveň dluhu v poměru K HDP jako ČR, lze právě nás a Rumuny v tomto kontextu označit za vůbec nejlépe připravené na možnou krizi.
Autor je hlavní ekonom společnosti Czech Fund
(Redakčně upraveno)
