Za první tři čtvrtletí roku 2024 přišlo na svět pouhých 64,2 tisíce dětí. Pokud se vývoj nezmění, celoroční čísla poprvé spadnou pod 85 tisíc živě narozených. Překonáme tak dosavadní rekord z roku 1999, kdy nás tehdy děsilo, že jsme se poprvé nedostali přes devadesátitisícovou hranici. Dnes bychom za těch devadesát tisíc byli rádi.
Nízká porodnost není jen sociální nebo kulturní otázka. Je to především problém ekonomický – a zcela konkrétní. Každé nenarozené dítě je budoucí chybějící daňový poplatník, zdravotní sestra, programátor, učitel nebo pečovatel v domově důchodců. V systému, který stojí na průběžném financování, je demografický propad hotovou ekonomickou rozbuškou.
Se snižující se plodností se urychluje stárnutí populace. Seniorů přibývá, zatímco těch, kdo celý systém táhnou, ubývá. Výsledek? Růst výdajů na zdravotnictví, důchody a sociální péči, a zároveň klesající příjmy veřejných rozpočtů. Ekonomika se tak dostává do neudržitelného módu, kdy buď přijdou škrty, nebo vyšší daně – anebo obojí. A to vše ve společnosti, která už dnes trpí nedůvěrou v budoucnost.
Nejde přitom o čistě český problém. Celá Evropa stárne, ale zatímco západní státy klesají v porodnosti pozvolna, Česko se řítí střemhlav dolů. V roce 2023 se v celé EU narodilo jen 3,67 milionu dětí – meziročně o více než pět procent méně, což je největší propad za více než půl století.
Česká republika se přitom z někdejšího „dětského tygra“ Evropy, bok po boku s Francií, propadla na unijní průměr. Úhrnná plodnost se dostala na hodnotu 1,37 dítěte na ženu. Důvody nejsou krátkodobé, ale strukturální. Mladí lidé odkládají rodičovství.
Průměrné prvorodičce je dnes přes 30 let. A čím později přijde první dítě, tím menší pravděpodobnost, že přijde i druhé. Do toho rostoucí náklady na bydlení, nejistoty na trhu práce, drahé hypotéky, nedostatek školek a jeslí, chybějící flexibilita pracovních úvazků a stále častěji i nedůvěra, že stát v těžkých chvílích pomůže.
Je to jednoduché: Systém nevysílá signál „děti vítány“. A billboard s usměvavým batoletem ani zvýšení porodného to nezachrání. Motivace mít děti není záležitost kampaně, ale důvěry. Že je kde bydlet, že školka není loterie, že se dá pracovat na částečný úvazek a že rodičovství není trestem za neproduktivitu.
Zkušenosti ze zahraničí ukazují, že efekt mají jen komplexní a stabilní opatření – kombinace dostupného bydlení, kvalitní infrastruktury, sdílení rodičovských rolí a flexibilních pracovních podmínek. Tam, kde mladí lidé cítí, že systém je jejich partnerem, se děti rodí. Tam, kde je protivníkem, nikoli.
Naděje přece jen existuje. Do reprodukčního věku budou vstupovat silnější ročníky narozené po roce 2005, s vrcholem kolem let 2008–2009. Může přijít mírné oživení porodnosti. Ale půjde o krátkodobou vlnu – bez strukturálních změn bude i ona jen výkyvem před dalším poklesem.
Z dlouhodobého hlediska nás čeká volba: Buď najdeme cestu, jak přirozenou porodnost podpořit, nebo budeme spoléhat na migraci – se všemi ekonomickými, kulturními i politickými důsledky, které to nese.
Stát i veřejnost by si konečně měly uvědomit, že děti nejsou nákladová položka státního rozpočtu. Jsou to investice – a to s návratností, kterou nepřekoná ani dálnice, ani jaderná elektrárna. Dítě narozené dnes je za třicet let lékařem, vývojářem, podnikatelem nebo – klidně i ekonomem.
Den dětí je příležitostí si připomenout, že úsměv batolete je sice dojemný, ale také strategický. Protože za pár desítek let může být právě to dnešní batole tím, kdo bude rozhodovat, jestli naše důchody budou k žití, nebo k přežití. A jestli ekonomika bude mít budoucnost – nebo jen nostalgii.
Klíčovým důvodem neutěšené demografické situace jsou vysoké náklady výchovy dítěte. Ještě před rokem 2022 vycházela výchova dítěte v Česku od narození do 18 let na zhruba 1,8 milionu korun. Tento odhad ale mezitím ohlodal zub inflace, a to značně. Za poslední tři roky zdražování ukrojilo z peněženek domácností pořádný kus.
Průměrná inflace podle Českého statistického úřadu v roce 2022 činila 15,1 procenta, o rok později 10,7 procenta a loni zpomalila na 2,4 procenta. Při kumulativním součtu to znamená, že ceny vzrostly o více než 30 procent. To, co před rokem 2022 stálo 1,8 milionu korun, dnes vychází přibližně na 2,35 milionu korun. Výchova dítěte tak dnes vyjde rodiče o 550 tisíc korun dráž než před rokem 2022.
Pokud dítě pokračuje ve studiu až do 26 let, náklady se dále zvyšují. Studium na veřejné vysoké škole v ČR je sice bezplatné, pokud student splní podmínky standardní doby studia a nezapíše si program v cizím jazyce, nicméně životní náklady během studia nejsou zanedbatelné. Měsíční výdaje studenta mohou dosahovat 15 000 až 17 000 Kč, což za pět let studia představuje zhruba 1 milion Kč.
Přesto se tato investice vyplatí, protože absolventi vysokých škol vykazují v průměru vyšší příjmy a nižší nezaměstnanost než ti, kteří ukončili vzdělávání na středoškolské úrovni. Celkově tak mohou rodiče počítat s tím, že výchova dítěte od narození po absolvování vysoké školy je dnes spojena s náklady kolem 3,35 milionu korun.
Autor je hlavní ekonom Trinity Bank
(Redakčně upraveno)
Jen blázen by si pořizoval děti. Ony to zachrání socky z UA!