Za touto ekonomickou apokalypsou nestála jen okupace Porúří a reparace uložené Versailleskou smlouvou, ale především ztráta důvěry — v měnu, v stát, v budoucnost. Když vláda pod tlakem okolností začala tisknout stále nové a nové bankovky, aby zaplatila mzdy a udržela chod státu, spustila spirálu, kterou už nikdo nedokázal zastavit.
Císařovy dluhy: Jak všechno začalo
Základy katastrofy byly položeny dávno před tím, než se lidé začali tahat po ulicích s kufry peněz. Když Německo v srpnu 1914 vstoupilo do první světové války, rozhodlo se financovat ji způsobem, který měl krátkodobě zachránit státní pokladnu – a dlouhodobě zničit samotnou měnu.
Císař Vilém II. a jeho vláda odmítli zvyšovat daně. Válku chtěli platit „z vítězství“ – tedy z reparací, které měly po porážce nést Francie, Británie a Rusko. Německá říšská banka proto od počátku tiskla peníze kryté jen vírou v budoucí triumf. Zlatý standard byl opuštěn už v roce 1914, a bankovky tak ztratily své krytí v drahém kovu. To, co mělo být dočasné opatření, se stalo zvykem.
Do konce války se množství peněz v oběhu zvýšilo téměř pětinásobně. Válka pohlcovala vše — ocel, uhlí, obilí i duši národa. Když pak v listopadu 1918 Německo podepsalo příměří, nezbylo mu nic než armáda invalidů, hory dluhů a měna bez opory zlata. Porážka nebyla jen vojenská, ale i finanční.
Versailleská smlouva z roku 1919 zasadila marku další ránu. Reparace, které měla poražená říše platit vítězům, byly stanoveny ve zlatě a devizách – tedy v měnách, které Německo nemělo. Aby získalo dolary, libry a franky, muselo prodávat marky na zahraničních trzích. Jejich hodnota tak klesala každým dnem.
Pro německou ekonomiku se tisk peněz stal drogou, na které byla republika závislá. V roce 1921 už inflace přerostla v lavinu. Ceny se ztrojnásobovaly během měsíců, lidé se začali zbavovat hotovosti, jakmile ji dostali.
Když pak v lednu 1923 francouzská vojska obsadila průmyslové Porúří, aby vymohla neplacené reparace, německá vláda odpověděla výzvou k „pasivnímu odporu“ – dělníci měli stávkovat, továrny zastavit výrobu, ale mzdy jim měly být dál vypláceny. Jak? Samozřejmě – tiskem dalších miliard bankovek.
Tiskárny běží naplno: Když vláda tiskne cestu do pekel
Na jaře roku 1923 se rytmus německého života začal měřit jinak — ne podle kalendáře, ale podle kurzovního lístku dolaru. Ceny se měnily denně, později hodinově. Zprávy o novém směnném kurzu měly větší význam než počasí či politické události. V říšské tiskárně v Lipsku hučely stroje dnem i nocí.
Na jejich výstupu ležely hromady čerstvých bankovek – milionových, miliardových, později bilionových. Měly všechny možné barvy a rozměry, mnohé z nich tištěné ve spěchu, bez umělecké výzdoby, jen s číslem, které už další den nebude mít význam.
Guvernér Rudolf Havenstein, muž, který stál v čele Říšské banky, věřil, že více peněz znamená více možností platit, a tedy zachovat chod hospodářství. Místo toho však každý nový balík bankovek urychloval rozklad důvěry. Inflace se změnila v lavinu, která pohřbívala všechno, co jí stálo v cestě.
Základní potraviny se zdražovaly několikanásobně během jediného dne. Ceny másla, chleba nebo mléka přestaly mít jakýkoli vztah k realitě. Lidé spěchali z práce přímo do obchodů, aby utratili výplatu dřív, než ztratí hodnotu. Mzdy se vyplácely v pytlích a kufrech, často dvakrát denně. Ve městech vznikaly improvizované směnárny, kde se marky měnily za cigarety, chléb nebo kousky mýdla.
Náklady na tisk jedné bankovky brzy přesáhly její hodnotu. Když nebylo dost oficiálních bankovek, začaly si města, podniky a spolky vydávat vlastní měnu – takzvaný Notgeld, nouzové peníze.
A čím že se vlastně platilo?
Vývoj kurzu amerického dolaru vůči německé marce mezi lety 1914 a 1923 ukazuje dramatický propad hodnoty německé měny. Ještě v červenci 1914, před začátkem první světové války, měl jeden americký dolar hodnotu přibližně 4,2 marky.
Po skončení války se kurz začal zrychleně zhoršovat – v lednu 1919 už dolar stál 8,9 marky a o půl roku později 14 marek. V roce 1920 došlo k dalšímu prudkému oslabování, když se kurz v lednu vyšplhal na 64,8 marky za dolar. Po krátkém zlepšení v létě téhož roku (39,5 marky) se situace opět zhoršila a na začátku roku 1922 už jeden dolar odpovídal 191,8 marky.
Rok 1923 se stal symbolem hyperinflace: V lednu stál dolar téměř 18 000 marek, v červenci přes 350 000 a v srpnu už více než 4,6 milionu marek. Na podzim 1923 se tempo znehodnocování měny zcela vymklo kontrole – v září měl dolar hodnotu téměř 99 milionů marek, v říjnu přes 25 miliard a v listopadu téhož roku už neuvěřitelných 4,2 bilionu marek.
V letech 1920 až 1924 bylo vytištěno přes sedmdesát druhů bankovek s nominálními hodnotami od jedné marky až po 100 bilionů marek.
Zatímco se v roce 1920 tiskly bankovky do nominální hodnoty 100 M, tak o dva roky později to bylo už 50 000 M. Za další rok 10 bilionů a v roce 1924 astronomických 100 bilionů marek. V říjnu 1923 zažilo Německo vůbec nejhorší míru hyperinflace (29 500 %) za celé období německé krize.
Konec šílenství: Rentová marka a měnová reforma
Na přelomu října a listopadu 1923 se Německo ocitlo na pokraji úplného kolapsu. Inflace se vymkla kontrole, státní úředníci odmítali přijímat mzdy, obchodníci přestávali prodávat zboží a železniční síť stála. Berlínem se šířily zvěsti o blížícím se hladomoru, o pádu vlády, o návratu monarchie – i o revoluci. Říšská marka, kdysi hrdý symbol německé síly, přestala existovat.
Vláda Gustava Stresemanna, která převzala moc v září 1923, pochopila, že už nemá co ztratit. Bylo nutné udělat to, co nikdo předtím nedokázal – zastavit tisk peněz a obnovit důvěru v měnu. Klíčovými muži se stal ministr financí Hans Luther a ekonom Hjalmar Schacht, pozdější prezident Říšské banky. Společně navrhli odvážný krok: Zavést zcela novou měnu – rentovou marku (Rentenmark).
Ta nebyla kryta zlatem, které Německo dávno nemělo, ale hodnotou skutečných aktiv – půdy, průmyslových podniků a nemovitostí. Každá vydaná rentová marka měla být teoreticky podložena výrobním potenciálem země. Nový kurz byl stanoven jednoduše a symbolicky: 1 bilion starých papírových marek = 1 rentová marka.
Tento krok, podpořený zákazem dalšího tisku inflačních bankovek, působil jako zázrak. Prakticky přes noc se ceny stabilizovaly. Obchody znovu otevřely, lidé začali přijímat nové bankovky a věřit, že mají opět skutečnou hodnotu.
Dolar, který v listopadu stál 4,2 bilionu papírových marek, měl nyní pevný kurz – 4,2 rentové marky. Po měsících chaosu přišla úleva. Tiskárny utichly, kolečka plná peněz zmizela z ulic a s nimi i groteskní scény bezcenného bohatství.
Stabilizace měny přinesla Německu několik let klidu. V roce 1924 vstoupil v platnost Dawesův plán, který reorganizoval reparace a otevřel cestu zahraničním půjčkám, zejména z USA. Německé hospodářství se nadechlo k novému životu. Berlín znovu ožil, továrny se rozběhly a měšťané si mohli po letech koupit šálek kávy bez obav, že už druhý den bude na cenovce o pár nul navíc.
Ale jizvy zůstaly. Miliony lidí přišly o všechny úspory, o jistoty, o důvěru v stát i v demokracii. Inflace sice skončila, ale zrodila jiný, mnohem nebezpečnější virus – pocit ponížení a křivdy, který se měl o deset let později stát palivem pro nového demagoga.
Poučení z minulosti: Jak k hyperinflaci (ne)dojít znovu
Zkušenost Německa z roku 1923 se stala učebnicovým příkladem toho, jak se může civilizovaná společnost během několika měsíců propadnout do ekonomického a morálního chaosu – nikoli v důsledku války, ale kvůli ztrátě důvěry v peníze.
Hyperinflace nevznikla ze dne na den. Byla výsledkem politických rozhodnutí, krátkozrakých kompromisů a iluze, že tiskárna může nahradit produktivitu. Když stát začne tisknout peníze rychleji, než dokáže vytvářet skutečné hodnoty, přestávají být peníze měřítkem práce – a stávají se jen papírem, který slibuje něco, co neexistuje.
Německý příběh varuje, že ekonomika stojí na něčem křehčím, než jsou banky, továrny a rozpočty – na důvěře. Když se ta rozpadne, žádné číslo už nic neznamená. To platí i dnes, kdy svět žije v éře digitálních a fiat měn, obrovských dluhů a centrálních bank, které mohou jedním rozhodnutím ovlivnit osudy milionů občanů.
Autor je spolupracovník redakce
(Redakčně upraveno)
