Gabriela Mahdalová: Kroj může při správné péči sloužit i sto let

Rozhovor
Měla nadějně rozjetou kariéru – otevřela si módní butik, vytvářela velmi netradiční a originální hedvábné modely, i pro prestižní oděvní galerii Ivany Follové v Praze. Spolupracovala také s několika nezávislými divadly. Pak ale přišla svatba, stěhování do Nivnice k Uherskému Brodu a i poněkud nečekaná profesní výhybka. Na nabídku šití slováckých krojů se vrhla s nadšením. Začala je shromažďovat, půjčovat i opravovat. Teď už její práci znají folkloristé, odborníci i běžní „nositelé“ po celé jižní Moravě. 
Gabriela Mahdalová patří k uznávaným tvůrkyním slováckých krojů. Foto: Archív G. Mahdalové

Je to vlastně zajímavý paradox, že dívka, původem z Vysočiny, začne šít slovácké kroje a stane se v oboru naprostou specialistkou. Jak k tomu vlastně došlo?
Slavný primáš Slávek Volavý taky pocházel z Vysočiny a udělal na Slovácku díru do světa. Kamarád ze zdejšího souboru mě umluvil, abych jim ušila první krojový lajbl. V té době jsem se živila zejména šitím oděvů na zakázku. Poprvé jsem si při šití kroje uvědomila, že držím v ruce vzor, který ušil někdo možná i před sto lety, a já se snažím vytvořit totéž. Tehdy mi došlo, že kroj není módou, ale kontaktem s minulostí a odkazem do budoucnosti.

Přijala vás pak místní komunita mezi sebe okamžitě?
Moje nejbližší okolí, rodina mého manžela a lidé z Nivnice a z okolních vesnic mě přijali ve většině případů vstřícně. Ve chvíli, kdy jsem začala šít a obnovovat místní kroje, jsem cítila mimo jiné i vděčnost, že se zajímám o místní tradici. Největším oceněním pro mne byla pochvala od zdejších „tetiček“, které kroj znají a které moji snahu ocenily. To mi dává odvahu do realizace dalších krojových součástek.

Ostatně, kdy vy sama jste na sebe vzala poprvé slovácký kroj?
Poprvé jsem kroj oblékla po dvou měsících známosti s mým budoucím manželem. Jeho sestra si kroj vzala na biřmování, tak jsem se jí zkrátka zeptala, zda si ho mohu zkusit obléct. V té době jsem ještě netušila, že se stane mým životním osudem.

Pohybovala jste se v módním průmyslu, dokonce jste měla svůj vlastní butik. Vaší devizou byla kreativita, odlišnost od ostatních. U kroje to ale neplatí, většina prvků je přece neměnných.
Každý kroj je originálem, i přestože vypadají jednotně. Ve vesnici bylo vždy několik typů vyšívání, kde se kreativita mohla projevit. Zjednodušeně řečeno, každá vyšívačka si vyšila to, co jí bylo nejbližší. Podobná kreativita se ale týkala pouze některých součástek. Na rukávcích byly výšivky rozděleny podle účelu. Nevěsty měly speciální druh vyšívání na svatební den, jiné výšivky se nosily na ohlášky a další třeba na smutek. Rozlišovaly se i dětské výšivky a rozdíl byl ve vzorech pro muže a ženy, dívky a chlapce. Samotný oděv tak promlouval, aniž by jeho nositel cokoliv říkal.

Rozumím, v jakékoli společnosti bylo tedy hned jasné, ze které vesnice daný člověk pochází.
Jistě, a nejen to. Z oděvu bylo patrné, zda jde o svobodného či ženatého muže, podle nákladnosti oděvu byl zase vidět majetek nositele. I proto by se dala čitelnost stavu nositele nazvat originalitou, která se dnes z odívání téměř vytratila.

Kde všude jste tedy při tvorbě krojů brala a berete inspiraci?
Téma inspirace lze převést na pátrání po minulosti kroje. V etnografické oblasti se skutečně nedá experimentovat, ale můžete velmi dobře čerpat z minulosti. Zajímavé jsou staré fotografie a dochované popisy kroje z padesátých let od etnografa Beneše. Popsal do detailu každou krojovou součástku ve všech okolních obcích, včetně Nivnice. Často je využívám ve stylizacích pro účely šití krojového vybavení souborů.

Nejtěžší je pro vás, coby ženu odjinud, zřejmě orientace v názvech krojových součástí, ne?
Názvy jsou složitou kapitolou, v níž se i po šesti letech intenzivní krojové práce dodnes vzdělávám. Konkrétní název oděvní součástky může totiž v každé vesnici znamenat něco zcela jiného. Například taková kordula. V Nivnici se tak označuje ženská vesta, v sousední Suché Lozi naopak zase pánská. A tak bych mohla pokračovat.

Vázání šátku. Foto: Archív G. Mahdalové

Je pořízení kroje finančně náročné? Kolik vlastně stojí úplně nový kousek?
Ženský kolem třiceti tisíc, mužský o deset tisíc méně. Počítám to včetně bot a pokrývek hlavy.

Sledujete, kdo všechno se podobnou činností jako vy zabývá? Existují i nějaké specializované firmy, nebo jste v tomto unikátem?
V současné době se tu šitím krojů zabývají dvě větší krojové dílny a ostatní jsou živnostníci na volné noze. Přivydělají si tak i zkušené ženy v důchodu. A mají logicky jiné ceny, než ti, které řemeslo živí. Momentálně poptávka po krojích převažuje, čekací doba se u mne pohybuje kolem půl roku. U větších zakázek se může zákazník obléci i za rok. Mám zkrátka jenom dvě ruce.

Z jakých řad se rekrutují zájemci o koupi kroje?
Svoje kousky si dávají opravit a vyčistit lidé, kteří mají dochovány kroje po babičkách a dědečcích. Zásadním problémem je, že každá další generace je větší a vyšší, než byla ta před ní. I proto musíme kroj upravovat nebo některé části ušít zcela znovu. Když šiju pro folklorní soubory, používáme zachovalé výšivky, vše ostatní je nové.

Vy ale kroje nejen šijete, ale i restaurujete – je i o tuhle službu zájem? Dokážete obnovit jakýkoliv kroj, nebo i obnovení oděvu po předcích má své vlastní limity?
Restaurování v pravém slova smyslu dělá muzeum. Mí zákazníci většinou v kroji chtějí chodit, a proto se zkrátka materiály vymění. I dnes přece chtějí být nositelé krojů hezcí a přitažliví. Souvisí to také s osobní prezentací i reprezentací celé rodiny. Používáme materiály, jimž nevadí nepřízeň počasí. Staré kroje nikdy nesměly zmoknout, protože malované a lacetkami (portičkami) doma barvené oblečení se v dešti znehodnotilo. 

Nebojíte se, že s modernizací a globalizací zájem o vaše služby upadne? Či věříte, že folklor vždy přežije?
Budoucnost se dá těžko předpovídat. Rádi bychom předali dědictví, takzvané rodinné stříbro i generacím dalším. Kroj může při dobrém opatrování sloužit i sto let. Neradi bychom, aby krása a originalita kroje zapadla mezi zapomenuté kousky v depozitáři muzea. Pokud se najdou lidé, kteří se s radostí do kroje oblečou a prožijí v něm výjimečné sváteční i životní okamžiky, pak se nebojím říci, že kroj je věčný.

Sdílet:

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Odesláním vyslovujete souhlas s dokumentem Všeobecné podmínky používání webových stránek

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

Další z rubriky Podnikání

Faktura v e-mailu není totéž, co elektronická faktura

Papírová i elektronická forma daňových dokladů je dnes naprosto rovnocenná a doklad může mít listinnou nebo elektronickou podobu. Díky moderním účetním systémům je možné posílat i přijímat faktury s využitím …

Nejčtenější

Část domácností se řítí do finanční propasti

Hospodaření některých českých domácností je dlouhodobě jen těžko udržitelné. Ačkoli se majetková a finanční situace za poslední dvě dekády celkově zvedla, je tu i jeden hodně rizikový faktor: v porovnání s výší mezd …

Pronajala si chalupu. A s ní i nevraživého souseda

Pronajmout si chalupu na dovolenou je běžná věc. Člověk čeká, že když zaplatí deset patnáct tisíc za měsíc, a v sezóně na žádaném místě za týden třeba i dvojnásobek, tak vše bude v pohodě. Jenže v takové chaloupce …

Pálenka z garáže je svátost, ale ilegální

Česko doslova přetéká ovocem. Zahrádkáři se radují, že bude hodně pálenky. A někteří si ji dělají doma ve sklepě nebo v garáži. Bývá to svátost a chlouba, ale kromě potenciálních zdravotních rizik jde především o …

Tanec a hudba: Medicína, která lidem vrací radost do života

Rozhovor
Od malička rád bavil lidi. Využil taneční průpravu a s pomocí gerontologů, lékařů a odborníků na péči a aktivizaci seniorů i zdravotně postižených vytvořil metodu EXDASE. Dnes díky ní pomáhá lidem seniorům, lidem s demencí, ale i vozíčkářům. Za svoji metodu, která lidem vrací radost do života dostal Petr Veleta letos Cenu za mimořádný přínos v oboru gerontologie.
Rolovat nahoru